V nouzi Franta dobrej politické pravici i levici
Pokud vám leží na srdci politika nebo populární hudba, těžko se občas vyhnete Františku Janečkovi. Leží-li vám na srdci obojí, musíte o něm psát za každého režimu. Ne tedy jen dnes, kdy se manažerovo a klávesistovo jméno objevilo ve společnosti Šárky Grossové a její obchodní společnice Libuše Barkové.
Doktor práv, muzikanty zvaný Franta, vyráběl v osmdesátých letech takřka na běžícím pásu hvězdičky, jejichž zpěv byl vhodný pro znormalizovanou televizi a rozhlas. Na jednoho Michala Davida sice připadala řada rychle pohasnuvších truchlenců, ale to je v hudebním podnikání běžné. Nic zvláštního nebylo ani na tom, když o takové juchavé populární hudbě kritici psali jako o kýči. Výjimečné však byly Janečkovy obranné chvaty. Jednomu novináři z očí do očí nezištně poradil, ať si uvědomí, že Janečkova produkce je nekritizovatelná, protože ji zaštiťuje sám tajemník ÚV KSČ pro kulturu, Miroslav Müller. Jinému z Janečkových kritiků – přesněji: kritikově manželce - začaly v noci telefonovat mimohudební ženštiny. (Později pro ně sportovně politické duo Mach a Čermák vymyslelo označení placené společnice.) Janečkovi se kvůli jedné kritice dokonce málem podařilo knockautovat celý časopis Gramorevui. Obapolná náklonnost s Müllerem tehdy už vydala přiměřeně kyselý písničkový plod, ovšemže pod uměleckým jménem. Šéfredaktorka pak zhrzenému Müllerovi, poštvanému Janečkem, jen těžko vysvětlovala, že kritik nemohl vědět, kteréhože to textaře vlastně ostouzí.
Po listopadu 89 si Janeček našel jiné kamarády. S Karlem Gottem rozjeli společnost Goja. Koupili i Melodii, kdysi vlajkovou loď neúplatné publicistiky, proměnili ji na slavičí měsíčník laskavé kritiky a posléze poslali ke dnu. To už ale Janečkovi svěřenci v předvolební kampani úspěšně podpořili ODS. Tehdy jsem se veřejně podivil poprvé. Nedlouho nato podruhé: to když Janečkovi zpěváci pomáhali k volebnímu vítězství sociálním demokratům.
Obdiv k „úspěšným lidem“ prochází jak nůž máslem napříč politickým spektrem, rodinnými domácnostmi a podnikatelskými záměry. Premiérova manželka prostě chtěla „Standovi ukázat, že si vzal skvělou ženu, která se v kapitalismu neztratí.“ (Páteční Večerník Praha.) Co táhlo podnikatelku Libuši Barkovou, která má se sídlem placených společnic společné jen ty peníze z pronájmu, k majiteli zpěváků Janečkovi? „Moje podnikatelská zvědavost je docela velká a v showbyznysu jsem ještě nikdy nepodnikala.“ (Sobotní LN.) Pak už jen stačilo, aby Libuše Barková na paní premiérovou zapůsobila jako každý, „kdo je schopen dosáhnout úspěchu“ a z náhodných konzumentek bahenních či jakých zábalů se staly obchodní společnice. Kdyby do toho novináři nevrtali, mohli se Grossovi, Barková i Janeček vzájemně obdivovat a přátelit dodnes. A já bych se jen pořád dokola divil jak slepička idealistka.
Sociální demokraté tuhle vyhlásili, že omluvou premiéra skončila krize. Čeho? Rozhodně ne české politické kultury. Tato krize trvá a podílejí se na ní nejen předáci nejrůznějších stran nebo rozliční podnikatelé, ale i tak zvaný řadový volič. Neboť kdo jiný zajišťuje bestsellerový úspěch vzpomínkové knize obsahující mj. sprostou urážku ženy? Za to, co Miloš Zeman napsal o Petře Buzkové, se v mužnějších společnostech dávalo pěstí do zubů. U nás je kdoví proč nemyslitelné přestat takového sebestředného hulváta alespoň zdravit.
Nejčtenější články