Havlovi slimáci, Stránského kotlina a Klausovo nebe
Zrovna od spisovatele Jiřího Stránského bych takový jazykový nesmysl a bohorovnost vůči polovině republiky nečekal. Minulou středu zde totiž v Úhlu pohledu psal, že „…tady v té naší kotlině dáváme světu na vědomí…“ Mnozí píší ještě hůř: „v české kotlině“. Všichni mají na mysli Českou republiku, ale výraz Česko jim nevyhovuje. Buď po nich při jeho zvuku lezou slimáci jako při exprezidentu Havlovi (dodatečně se k němu v Literárních novinách přidal i A.J.Liehm), nebo si nechtějí zadat u bližních včetně teologa Halíka („Tento patvar může používat jen barbar bez jazykové kultury“), případně problém odsunují jako Václav Klaus v anketě MF DNES (5.1.1998), „smutný z toho, že se pro republiku nepodařilo najít jednoslovný název. Stále doufám, že jednou vhodný název sám spadne z nebe.“ Krátce nato v LN (13.6.1998) zvolal historik Milan Machovec: „Jakými dějinnými potraty vznikl patvar Česko?“
V nejstarším zápisu z roku 1777 je Česko ještě pouhý druhotvar k Čechám: „Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko…“ V roce 1830 už to tak jasné není. „Pivo píti, vlasti žíti, řeč a krále slušně ctíti: tak zní naše právo, Česko ať je zdrávo.“ (Čechoslav). A že by Jan Kollár, posílající ve Slávy dceři „k Česku naše hbité větrokoně“, měl na mysli Čechy bez Moravy, to už je dokonce velmi nepravděpodobné.
Odborníci pojednávali výraz Česko mnohokrát, zejména Leoš Jeleček z Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK a Libuše Čižmárová z Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Máme obsáhlý seznam cizojazyčných názvů Česka, v čele s anglickým Czechia, francouzským Tchéquie a německým Tschechien, i s přídavnými jmény. Před rokem se o rozlišování České republiky a Česka konalo na návrh senátora Jaroslava Šuly veřejné slyšení ve Valdštejnském paláci. Sice až celých jedenáct let poté, co si to například čeští zeměměřiči ve spolupráci i s ministerstvem zahraničí už vyřešili – ale přece. Na podporu Česka tam zazněly i nové argumenty. „Nebýt Československé republiky, vzniklo by Česko už v roce 1918. Československo byl také umělý výtvor a některým lidem trvalo desetiletí, než si zvykli.“ (Šula). „Je přinejmenším prohřeškem proti stylu, užijeme-li vedle jednoslovných názvů jiných států název Česká republika.“ (Čižmárová). „V návrhu ústavní smlouvy pro Evropu ve výčtu 25 zemí jsme jediní označeni politickým názvem, a to Česká republika, na místo názvu zeměpisného. Všechny ostatní státy EU jsou v této smlouvě naopak vyznačeny svým zkrácenými neboli zeměpisnými názvy.“ (Šula). Závěrečné memorandum doporučovalo výraz Česko opatrně, jakoby jeho autorům ještě zněly v uších opakované výtky, že jsou „profesionálně deformováni“.
Roky utíkají, republice je dvanáct, „vhodný“ název s nebe nepadá a Česko se vžívá pomalu, i když většina novinářů je už používá soustavně. Jenomže cit nepotřebuje logické zdůvodnění, jak psal Jaroslav Žák, a těžko proto komukoli rozmlouvat jeho slimáky nebo se zapřísahat, že nejste barbar bez jazykové kultury. Ale „české kotlina“, byť i pro mne libozvučnější, je výsměchem rozumu a urážkou Moravy. Je to stejně nelogické a hloupé, jako kdybychom místo Česko říkali moravský úval.
Nejčtenější články