Můžeme dnes ještě bez hanby jíti pražskou ulicí?
Vláda se kymácí už příliš dlouho. Odpor proti premiéru Grossovi přerůstá v ponižující lítost. Jak dávno tomu, co jsme se dívali do té milé tváře, která na předvolebním plakátovém kýči doplňovala okolorovaného Zemana i Buzkovou a posléze vstoupila do Strakovy akademie hlavním vchodem! Nějak mi dochází dech i slova. Jako mnohokrát během uplynulého desetiletí mi v podobné situaci vyvstane z paměti melodie Jana Buriana z jeho alba Poezie: „Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá: bez hanby jíti pražskou ulicí.“ V Burianem zhudebněné básni vzpomínal sedmatřicetiletý Viktor Dyk na své mladé sny: „být bojovník či mluvčí národa“. A to ještě nemohl ani tušit hloubku zklamání, do jaké bude až do konce svého života nahlížet v Masarykově republice.
Je mi z toho k blití - nepoeticky říkají mnozí prostí občané, co nemají pro plavbu v politickém vlnobití silný žaludek. Nemají ani koho volit, komu věřit, kdo by vzkřísil jejich sametové sny. Bojovníci či mluvčí národa se zdají být na vymření, vítězové voleb jeden po druhém více nebo méně zklamávají a kdo prohraje, je pro smích i většině politických komentátorů. Hana Marvanová nebo Daniel Kroupa o tom vědí své.
Jak má tedy bez hanby jíti pražskou ulicí novinář? Snad tak, že rozliší historii od hysterie a ctí nejen fakta, ale i jejich relativitu. „Když se dvoříte krásné ženě, připadá vám hodina jako několik vteřin. Když sedíte na rozpálených kamnech, připadá vám vteřina jako několik hodin. To je relativita,“ pravil objevitel její teorie Albert Einstein, od jehož smrti dnes uplynulo padesát let. Myslím, že současná česká vláda právě sedí na rozpálených kamnech. Předpokládám, že pamětníkům Masarykovy republiky muselo střídání úřednických vlád připadat taky nekonečné. K demokracii patří složité a pomalé vyjednávání. Za Husáka by to šlo raz dva, jako když chtěl být prezidentem místo Ludvíka Svobody. Komunistický parlament kvůli tomu přes noc sfouknul nový zákon.
Jak relativní je i sám pojem demokracie, to nám kromě naší poválečné zkušenosti s lidovou demokracií drsně připomíná ještě jedno včerejší výročí: třicet let od vzniku Demokratické Kambodže. Čili vojenského převratu, vedeného Komunistickou stranou Kambodže a jejím předvojem, Rudými Khmery. „Pro zemi, kterou budujeme, stačí milion dobrých revolucionářů. Zbytek nepotřebujeme,“ vyhlásili Khmerové, nedávno předtím ještě francouzští levicoví teoretici. „Radši zabijeme deset přátel, než bychom nechali naživu jednoho nepřítele.“ Za čtyřleté vlády svého „prvního bratra“ Pol Pota skutečně vyvraždili dva milióny spoluobčanů. Aritmeticky málo oproti miliónovým obětem komunismu sovětského (61,9) nebo čínského (35,2), ale relativně hodně: čtvrtinu Kambodžanů.
Jelikož znám své internetové pappenheimské, už jako bych četl novou verzi nedávného vzkazu. („I vy jste fanatik, lžete, protože vás za to platí.“) Nuže, údaje jsou z Rummelovy knihy Statistics of Democide (1997), revidované podle současných výzkumů. A platí mi redakce, která do poslední chvíle neví o čem a jak budu psát. Komu nestačí polemizovat pouze se mnou na mailové adrese a chce si to na mých webových stránkách (nacerno.cz) názorově rozdat s kýmkoli, jistě si všiml, že neděkuji mnohým, kteří se mnou souhlasí, abych měl čas a energii na výměnu názorů s nemnohými, kteří nesouhlasí. Mezi těmi i oněmi jsou výteční polemici, kteří jakoby slyšeli Einsteina: „Kdybych měl k dispozici hodinu na zvládnutí problému, na kterém vy závisel můj život, strávil bych 40 minut jeho studiem, 15 minut jeho analýzou a pět minut jeho řešením.“
Aby však bylo jasno: děkuji i těm, kterým pět minut stačí na všechno včetně spuštění počítače. Však také nejde o život. Jen o snahu bez hanby jíti pražskou ulicí.
Nejčtenější články