Část Hradu je uražená, Česká republika zůstala celá
Náš prezident mně nedávno velmi potěšil. Řekl pár prostých, osobních a uznalých slov o zesnulém papežovi. Na ulici, bez přípravy, rovnou do televize. Radost z Klause mi, bohužel, nevydržela ani do jahod.
Táhne se to od minulého týdne. Kritické výroky dvou europoslanců vůči způsobu, jakým odmítá euroústavu, Klaus označil za urážku hlavy státu i celé republiky a žádá od Bruselu omluvu. A já se cítím jako „všechen náš pracující lid“, jemuž komunisté předpisovali, kdy být „hrdý“ a kdy „hluboce rozhořčený“. Celonárodní strach před cizím nebezpečím se pokoušela vyvolávat i nacistická propaganda. Koncem války vylepila plakáty s pražským hradem, nad nímž byl pařát se srpem a kladivem a dole nápis: Zachvátí-li tě, zahyneš. Pražský vtipálek k tomu připsal: My se nebojíme, my tam nebydlíme.
Líbí se mi můj nový evropský pas i hvězdičky na SPZ mé škodovky, ale plně uznávám opačná libida svého prezidenta. Jen ať mi, prosím, nevnucuje, co mě má a nemá urážet. Neboť i já jsem částečka celé republiky, zatímco ani Václav Klaus nemůže sebe sama ztotožnit s republikou a po francouzském králi Ludvíkovi XIV. opakovat „Stát jsem já“.
Urážka, omluva a státní suverenita – to nejsou jen obyčejná slova. Měla by si zachovat svá výsostné postavení v hájemství mravních hodnot i vztahů mezi národy. Nemělo by se s nimi licitovat v politickém karbanu stylem: křič, že nás někdo urazil a že se má omluvit. Buď to vyjde nebo nevyjde. Ty z toho každopádně vyjdeš jako národovec, co se nelekne cizáků.
Zatímco teatrální rozhořčení bývá vlastní špatným stranickým ochotníkům, Klausovou předností dosud byl hluboký vhled do problému, rozbor a jasné východisko. S takovým Klausem může být i radost polemizovat. Je pak snadno smířit se i s jeho útočnými formulacemi, nedůtklivostí a netrpělivostí vůči oponentům, které považuje – často právem – za špatně připravené, nesrozumitelné a nerozhodné. Při čtení a posuzování názorů z obou stran evropské unijní barikády jsem měl poslední dobou dobrý pocit, že je to především bitva argumentů včetně čísel. Obávám se, aby se teď nezvrhla v bitvu pocitů maskovaných za vyšší ideály. Nebo dokonce ve fanouškovskou bitvu citoslovcí a nadávek.
Domnívám se, že Klausovi oponenti přinesli fakta i formulace srovnatelného stupně tvrdosti jaký je u Klause běžný. Dokonce i jejich nejspornější, mimořádný a nezvyklý návrh, že by český prezident měl rezignovat, pokud ústavu přijmeme, je toho rodu. „…je to nestandardní reakce na nestandardní situaci“, řekl Petr Drulák z Ústavu mezinárodních vztahů (MF DNES, 22.dubna).
V hodně nestandardní situaci jsou i předáci ODS. Jak pokračovat v Klausově mnohaleté, voliči přijímané, národní sebestřednosti a zároveň budovat Evropskou unii, pro kterou jsme se rozhodli ve svobodných volbách? Přijmout vysvětlení svého europoslance Jana Zahradila, že federalisté si z obav před hlasováními o euroústavě vytvořili z Klause „obrázek nepřítele, na kterého by mohli útočit“? Přikývnout primátorovi Pavlu Bémovi, že „čeští europoslanci v Bruselu musí hájit zájmy České republiky a hlavu českého státu“? Co ale když zájmy republiky jsou v rozporu se zájmy jejího prezidenta? Postavit europoslance ODS do pozoru a ponechat širý prostor například Josefu Zieleniecovi? „Klaus se vydal do celoevropské debaty, dotýkající se nejen Ćechů, ale i Irů, Litevců či Němců. V takové debatě musí politik Václav Klaus přijmout, že jiní říkají svůj názor a postavit se jejich argumentům. Dvojnásob to platí v případě, když používá zavádějících či přímo nepravdivých argumentů,“ řekl někdejší ministr zahraničí Klausovy vlády (Právo, 23.dubna).
Co se asi děje uvnitř samotného Hradu? Existuje tam odborník, který by Klause jemně upozornil, že za zahraniční politiku neodpovídá on, ale vláda? A že když kdysi kritizoval Havla za to, že si coby prezident pozval do země dalajlámu, aniž by to konzultoval s vládou, neměl by teď sebe měřit jiným metrem? I podle toho, jak Klaus vytknul předsedovi sněmovny Lubomíru Zaorálkovi, že „Vy, jeden z nejvyšších ústavních činitelů České republiky, veřejně schvalujete urážky prezidenta vlastní země\", se zdá, jakoby žil obklopen jenom přitakávači neschopnými o svém šéfovi tvořivě pochybovat.
Ale nebudu přece někdejšímu ligovému basketbalistovi vykládat, jak je důležité mít drzého sparingpartnera, který vám občas vypíchne míč a upozorní vás na nebezpečí, že můžete udriblovat sám sebe.
Nejčtenější články