Dát Evropě duši a kultuře aspoň procento z rozpočtu
Až teprve když mi došla z Paříže pozvánka, uvěřil jsem, že na setkání o evropské kultuře 2. a 3.května zve francouzský prezident i mě. Ostatní našinci už byli v pořádku: ředitelé a předsedové (Eva Zaoralová z karlovarského filmového festivalu, Yvona Kreuzmannová z Tance Praha, Daniel Dvořák z Národního divadla, Roman Bělor z Pražského jara, Jiří Stránský z PEN klubu) jakož i pár kumštýřů. Třeba výtvarník a hudebník Petr Nikl nebo režisér Jan Svěrák. Jako doma se tam cítil publicista A.J.Liehm: jednak v Paříži žije, jednak se jako doma cítí všude, kde je dost kultury a důvodů k pochybování. „Na takovém setkání jsem už asi počtvrté a nic se dohromady nezměnilo,“ řekl a já byl rád, že se hlavně nemění on, ani pod osmi křišťálovými lustry v Elysejském paláci.
Jacques Chirac do bourbonského baroka vešel bez fanfár, a na dosah novinářských rukou spustil z papíru. (Do sluchátek i anglicky, německy, španělsky, italsky, polsky a portugalsky.) „Evropa byla kulturní skutečností dlouho předtím, než se ustavila hospodářsky a politicky,“ uvedl už pátou větou hlavní téma své čtyřicetiminutové úvahy. Začal antikou, neopomněl židovskou kulturu, zmínil se o inscenaci Mozartovy Figarovy svatby v režii Giorgia Strehlera, filmech Viscontiho a Wenderse. A zdůraznil, že právo každého členského státu na vlastní kulturní politiku jasně zakládá evropská ústava. Neboť o její přijetí v referendu šlo prezidentovi především, psal den poté Le Mond.
Přesuvným motorem dalších setkání, počínaje poledním krmením na nádvoří Palais Royal, byl ministr kultury a osvěty Renaud Donnedieu de Vabres. Právě v někdejších královských prostorách sídlí. Umí řídit diskusi, omlouvat výpadky a po půlnoci odpovídat do televize, od rána už po několikáté. Má proč se usmívat, jeho vláda na kultuře nešetří. To vše by mu bylo málo platné, kdyby pověst kulturní Francie opětovně nepotvrzovali její současní tvůrci. Nebudu zmnožovat chvalozpěvy na La Défense, i když jsem ji viděl poprvé; kdo ještě vůbec ne, neví co je monumentální prosklená čtvrť. Zastavím se ale u zážitku, který trval pár minut a nedá se opakovat.
Vymyslet pro evropskou kulturní smetánku program tak, aby nebyl i byl agitkou, zábavou i krásou, je ukrutně těžké. Onoho druhého májového večera se členové skupiny KMK ze ztrnulých figur, natřených nazeleno a od pasu nahoru čnících z podstavců, lehce měnili v herce, satyrské zpěváky, muzikanty, jokulátory a nakonec vyfoukli do nádvoří déšť rudých papírových koleček. Nemenší vkus a odvahu měli hudební aranžéři při úpravě části Deváté symfonie. A když mladí, dobře připravení sólisté zpívali – už přesně podle Beethovenových not - Ódu na radost, rozfosforeskovaly se okenní a jiné přímky na fasádě královského paláce, ale jen na chvilku, než uvolnily prostor horizontálně běžícím citátům autorů ze všech pětadvaceti členských států Evropské unie. Zdola nahoru pluly jejich vlajky, stylizované do večerníčkovsky jednoduchých postaviček.
Součástí Palais-Royal je také divadlo Comédie Francaise, o dvě stě let starší než naše Národní. Jeho latinské motto Simul et singulis se překládá nejrůzněji, avšak ústřední myšlenku všech diskusí, které se tu oba dny odehrávaly, docela vystihuje české Jednotni v rozmanitosti. Mezi filozofy Serrese, Finkielkrauta, Sloterdijka a další byl pozván i A.J.Liehm. Mluvil plynnou francouzštinou, jako téměř všichni. A břitce vytkl malou vládní podporu kultuře. Jako téměř všichni, zvláště noví členové EU. (Většina starých sem své ministry nevyslala.) Kdekdo žádal nejméně o jedno procento ze státního rozpočtu, málokdo však v něj věřil. Jinak Jeanne Moreaová neztratila svůj herecký hlas, zpěvačka Marianne Faithfullová svou roztržitost, Peter Brook schopnost zrežírovat i krátkou řeč jako dva příběhy, Teresa Berganza operní širokokřídlý romantismus a někteří diskutéři rozvláčnou sebestřednost. Českému ministerskému náměstkovi Zdeňku Novákovi se tleskalo za nejstručnější (anglické) slovo. Ještě více litevskému ministrovi Vladimirasu Prudnikovasovi za jeho bas a árii z Halévyho opery Židovka.
Nejvěcněji improvizoval předseda Evropské rady Jean-Claude Juncker. Jako premiéra i ministra financí ho Lucemburčanům závidím. Špatný nebyl ani předseda Evropské komise, Portugalec José Manuel Barroso. Zamával svými papíry a pak to řekl krátce spatra.
Nejcitovanější osobností byl nepřítomný Milan Kundera.
Příště se bude duch Evropy hledat na podzim v Budapešti.
Nejčtenější články