Švihák lázeňský ve stopách Čochtanových a Krčínových
V hlavě písničku Vodňanského a Skoumala s varovným rýmem lázeňský/kázeňský, v kufru knížky o Voskovcovi a Wagnerovi, cédéčka i přehrávač, prvně v životě jsem vyrazil do lázní. Kvůli páteři do Bertiných. Stojí za třeboňskými hradbami, už od roku 1883. Pod okny bublá Zlatá stoka, působiště Werichova vodníka Čochtana z poválečného Divotvorného hrnce. Proti jejímu proudu jdete, až se setmí, v lese zabloudíte, zapomenete na Čochtana a uleví se vám teprve když vám na nočním horizontu Panna Maria a svatý Jiljí nasvěcují věž svého kostela. Zdánlivým dobrodružstvím nepatrně narušíte kasárensko-nemocniční režim, podle něhož v sedm snídáte, výběr ze tří jídel zaškrtáváte tři dny dopředu a měsíc dopředu víte na minutu přesně, kdy vás čekají všechny procedury včetně plynových obálek.
Předem dané také je, že v lázních či jejich okolí potkáte přátele, o známých ani nemluvě. Herce Petra Nárožného, volejbalistu století Josefa Musila, hradišťského filmového organizátora Jiřího Králíka a zčista jasna i básníka Antonína Brouska. Z toho, co jsme kdysi spolu zažili, se nedá zapomenout hlavně 21.srpen 1969, první výročí sovětské okupace. Z prvního patra jsme na Tylově náměstí zděšeně pozorovali řádění lidových milicionářů. Nakonec se málem sami udusili slzným plynem, kterým zaháněli mladé demonstranty. Tonda pak emigroval do NSR, učil na univerzitě a teď je zase v Praze, na Zlíchově. Mezitím prožil a přežil leccos. Když naposled vkráčel pod auto, byl v nemocnicích dva roky.
Byl jsem šťastný, že spolu zase sedíme, oba trochu pošramocení, ale živí. V duchu jsem takové setkání přál knihkupci a dobrému básníkovi Ondřeji Fibichovi, který nejvýraznější verše z Brouskových překladů Hölderlina cituje zpaměti. Zdálky nám k tomu voněly maštale a slunce nám pálilo ne do červeného vína, ale černého rybízu, neboť já řídil a kamarád chodec už chce dávat autům přednost. Svět se jako v každém vyprávění stále zmenšoval, až se do zlíchovského domu k Brouskům vešel i Karel Pokorný, bývalý manžel redaktorky Roziny Jadrné. Když zemřela, věnoval mi mnoho desek, které hrávala ze Svobodné Evropy do nesvobodného Československa. Ještě je mám schované.
A že je svět ještě menší, oslovil mě v lázních i Vilém Kropp. Třebaže o sobě víme pětačtyřicet roků, dosud jsme spolu nemluvili. On sport fotografoval, já o něm psával. Jeho švagrem je tenista Jiří Parma, který trénoval Martinu Navrátilovou. Tu učila v Řevnicích moje tchyně. Král reportérů František Gel míval kdysi rád Kroppa a trochu i mě. Ze vztahů se spisovatelem Otou Pavlem mi zbyly dopisy, Kroppovi si po něm pojmenovali knihkupectví v Berouně.
Jediný svět, který ani naše sedánky nezmenšily, je stejnojmenný proslulý rybník. Loni tam na hrázi přibyla socha jeho projektanta Jakuba Krčína z Jelčan. Pokud si kleknete, pět centimetrů nad zemí zjistíte autora pomníku, Jana Hendrycha. Někteří třeboňští hlasovali pro návrh Nálepův, prý to byl víc rybníkář Kuba, jak ho mezi sebou nazýval lid. Mně se regent rožmberského dominia líbí jako renesanční pán, v ruce krokvici, s jakou vyměřil i ještě větší Rožmberk a Novou řeku, v očích přísnost, jejíž poslední instancí byla šibenice. „že nevěrně sloužili, třetí var sobě vystavovavše“, nechal v roce 1586 pověsit písaře a sládka plavského pivovaru. Svému rožmberskému vladaři a pražskému purkrabímu Vilémovi sloužil Krčín spolehlivě. Zda i pokaždé moudře, o tom odborníci dodnes diskutují. Spravedlivě jsou na Krčínově pomníku jmenováni i dva jeho největší, možná uvážlivější předchůdci, Štěpánek Netolický a Mikuláš Rutard. První zbudoval 45 km dlouhou Zlatou stoku a půl století před Krčínem navrhl rybniční třeboňskou soustavu s rybníky Opatovickým, Horusickým i Káňovem. Netolického žák Rutard to dotáhl až na hejtmana, ale po Krčínově příchodu na Třeboňsko sám požádal o „sejmutí“ z funkce. Nicméně Rutardův plán chovu ryb Krčín jen mírně upravil a v této podobě se osvědčil až do 19.století.
Krčín musel být despota, vizionář i poeta. Rybníkům dával jména jako Počátek, Nevděk nebo Naděje, navrhoval je i na nevhodném podloží, olbřímí a nevhodné pro ryby.
Kvůli Světu nechal zbourat 25 dvorů a přesunout kostel. Na stavbě Rožmberka v létě pracovalo 800 lidí až šestnáct hodin denně. V roce 1590 ho napustili.
Při povodni v roce 2002 sám Rožmberk zadržel 70 miliónů kubíků vody (jen o málo méně než vltavská kaskáda) a celá třeboňská soustava 150 miliónů.
Hráze nepraskly.
Nejčtenější články