O poslancích, Hrdém Budžesovi a Vladimíru Železném
Většina našich poslanců v pátek odmítla jakkoli se uskrovnit při svém cestování. Dala tím najevo, co si myslí o sobě, ostatních občanech a obecných mravech. Toho dne jsem se v Lužicích, dědině u Hodonína, právě radil s místním malířem pokojů, u koho si objednat další práce na chátrajícím domku, aby na to moje kapsa stačila. „To máš jedno. Tady tě nikdo nevezme na hůl. Je to tu malé, lidé by si to mezi sebou řekli.“
Kdo by si napočítal moc, měl by ostudu a neměl by práci. Jasné jak facka. Jako to, že se nehodí brát měsíčně 30 000 Kč cestovného a kromě toho si nechat proplácet i letenky (včetně soukromých letů). Naši poslanci si však žádnou ostudu nepřipouštějí a práci budou mít do příštích voleb tak jako tak.
„Proč s tím přišel šéf KDU-ČSL Kalousek zrovna teď?“ Takovým dotazem zdůvodňuje svůj postoj komunista Karel Vymětal, jako kdyby Kalouskovy pohnutky něco měnily na podstatě návrhu. Až budou komunisté opět někdy požadovat progresivní daň, „čím víc vyděláš, méně ti z toho zůstane,“ vzpomeňme i na Grebeníčka, Filipa a Dolejše, kteří si v pátek své výhody udrželi tím, že se zdrželi.
Kateřina Dostálová (ODS) se prý po svých řidičských zkušenostech nediví létajícím kolegům z Ostravy. Ale ono přece vůbec neběží o to, zda létat či nelétat, ale kolikrát si to nechat proplatit. Ostatně zkusila někdy rychlík? Její trasa Olomouc – Praha je třicet let mým novinářským údělem, rád jí – kromě letenek – poradím.
Celý Kalouskův návrh označili za populismus třeba Petr Šulák (ČSSD) i František Pelc (Unie svobody). Je pozoruhodné, jaké shody lze dosáhnout mezi stranami v obraně poslaneckých finančních nejapností. A opět: až půjdeme volit, pamatujme si, kdo a co také označuje za podbízení se voličům.
Když teď poslance naopak pochválím za změny, díky kterým se za rok u nás začne povinně jezdit s celoročně osvětlenými auty a s vědomím tvrdého bodového postihu všech přestupků, pravděpodobně některý čtenář namítne, že straním lidovcům. A přitom, věřte nevěřte, až v této chvíli mě napadlo, že návrh podal jejich ministr. Prostě vím, o kolik lépe jsou přitom protijedoucí auta vidět a jak to šetří oči. Šimonovského jinak neznám, Kalousek mi jindy bývá protivný jak činže a s žádným poslancem na kafe nechodím. Ostatně, co brání ostatním stranám navrhovat zákony, které člověku tak padnou do řidičské nebo jiné noty?
Kdyby se volila nejzábavnější veřejná osobnost, hlasoval bych pro Vladimíra Železného. Kdyby se hledalo nejnezávaznější politické klišé, napsal bych „nevylučuji“. Pěkně se mi teď sešli: Železný nevylučuje, že bude příští rok kandidovat do Poslanecké sněmovny za nově vzniklé Nezávislé demokraty. Navíc prý jedním z jeho hlavních témat je obhajoba českých národních zájmů. Kolik nás to všechny asi bude zase stát? Miliardy, jako jeho legendární televizní transakce? Pak bych Železného prosil na závěr o něco podobně neodolatelného, jako byla jeho teorie o neprohratelné, byť prohrané soudní při a ziskuchtivých Američanech.
A teď vážně. Třebaže se o příbramské inscenaci Hrdého Budžese a titulním výkonu Báry Hrzánové psalo hodně a dávno, vše jsem uviděl až předvčerem v ČT 2. Nejvíc mě zaujala nerozlučnost příběhů, monologů a hereckého stylu. Své tlusté žákyňce s upřímnou duší vymyslela autorka Irena Dousková osobitou řeč, dobově autentickou a proto blízkou Poláčkovu románu Bylo nás pět. Například: „Protože už je hezky teplo, začaly potíže s tělocvikem.“ Ten je Budžesovi stejně odporný jako plíčky na smetaně: „Je to jako kdyby do tý smetany někdo naplival.“ Nebo jako někteří spolužáci: „mají hrozně hloupý tatínky, samý horníky, zedníky a komunisty“. Což je vlastně horší urážka, než ona proslulá o dvojích sviních, Rusácích a komunistech, proti které protestoval pražský ruský diplomat i politikové z KSČM. Jenomže zedníci nemají své uražené mluvčí, zato však více smyslu pro humor.
Že verše „A HRDÝ BUĎ, ŽES vytrval, žes neposkvrnil…“, z nichž má Hrdý Budžes jméno, napsal Stanislav Kostka Neumann, dozvíme se ve hře samotné. Nerad však Grebeníčkovým uražencům připomínám, že jeho vnuk, básník Stanislav Neumann, si vzal život ze zoufalství nad začátkem husákovské normalizace. Té, která jim připadá ve srovnání s dneškem přijatelnější.
A ještě jeden vzkaz, redaktorce Janě Machalické. Minule jsem necitoval od opileckého stolku, ale z oficiální tiskové konference. Leoš Suchařípa i Vjačeslav Tichonov tam byli střízliví. Jak sama navrhujete, O mrtvých jen dobře (LN 24.6.)
Nejčtenější články