Medaile za zásluhy, 69 poslanců a babka na ulici
Jestliže náš prezident opravdu chce „odměňovat za dílo bez ohledu na další okolnosti“ a zároveň je „ochoten diskutovat s poslední babkou na ulici“, jak se to o něm domnívá Milan Knížák (LN 25.VI.), hlásím se do diskuse. Téma: Karel Gott a státní vyznamenání za zásluhy. Do úsměvu mě předem vyladilo 69 poslanců, kteří prezidenta vyzvali, aby Gottovi medaili dal, aťsi je většina jejich kolegů proti.
Což není krásné žít ve státě, kde zákonodárci mají takové starosti? Čímž jen parafrázuji, co mi v husákovských časech Gottova několikadenního „zkušebního“ exilu pověděl Jiří Menzel: Není to krásné? Vláda vyjednává s tenorem!
Bez hořkosti proto ustupuji od svého pojetí státních vyznamenání. Je poněkud širší a tuším, že by mohlo býti s trochou škatulkovací vůle shledáno „farizejstvím a pokrytectvím, které za libě znějícími frázemi o dobru a lásce skrývají velmi pozemské a velmi konkrétní osobní hmotné zájmy,“ na něž upozornil pan prezident, když chtěl oslavit mistra Jana Husa. Nechejme tedy dobro i lásku farizejským zájmům, které jsou konkrétní tak velmi, že není ani potřeba je jmenovat, a pojďme si povídat jen o nahrávkách a koncertech Karla Gotta bez ohledu na to, komu kde zpíval, co kde říkal a kdo ho kdy vyznamenával.
Jestliže první vlna písniček a zpěváků z divadla Semafor (1959-1962), představovaná především Suchým, Pilarovou a Matuškou, překonala dokonale vypracované, ale dlouhou dobu už stagnující modely poklidných, usazených hlasů s doprovodem velkých orchestrů a zažitými harmonickými, melodickými i textovými vzorci, pak semaforská druhá vlna, v čele právě s Gottem, ale i s Hegerovou, Olmerovou a Sedláčkem, posunula špičku tehdejší naší moderní populární hudby ještě dál, tedy k progresivnějším swingu, vůbec k jazzu a především k rock´n´rollu. Zkrátka blíž západnímu světu.
Přibližně v letech 1963-66 se Karel Gott s využitím svých vrozených i nesmírně houževnatě propracovávaných hlasových schopností a hudební inteligence s nadšením vrhal do všech žánrů. Swingoval, rockoval, zpíval rhythm and blues, soul, francouzské šansony, písně v jidiš, comedy songy, cokoli ho zaujalo. Natočil první českou a hned jednu z nejzdařilejších verzí beatlesácké písničky From Me To You – Adresáta neznámého s textem Jiřího Štaidla. Takřka samojediný dohnal vývojové zpoždění české populární hudby, zaviněné nenávistí poúnorových komunistických kulturtrégrů ke všemu novému, co vzniklo na Západě. Samozřejmě se opíral o nápadité skladatele, textaře i aranžéry. Uměl si je ale sám vybrat včetně sborů, dovedl se postavit i „zvykovým právům“ monopolních supraphonských a rozhlasových úředníků. Rockový Trezor natočil vlastně tajně, ve vypůjčené nahrávací frekvenci.
Kdyby mu prezident Antonín Novotný dal tehdy řád, řekl bych si, že komunisté jsou mazaní. Nedal, nebyli.
U Gotta se posléze profesionalita zaměňovala za umění. Pracovitý, dochvilný, technicky vždy připravený a zdvořilý byl a je dodnes. A nade vše ctižádostivý a zamilovaný do svého tenoru. Proto bral i písničky, které patrně ani sám nepovažoval za nejlepší, věřil však, že je vylepší. Naučil se zdobit, ale ztrácel smysl pro míru. „Cosi hlučného a lesklého, co vede od života ke snům“, upozornil jsem na Gottovo pozvolné směřování v prosinci 1964. Zlomovou událostí v Gottově vývoji však zřejmě bylo jeho hotelové angažmá v Las Vegas. Řečeno stručně: s Frankem Sinatrou se nechal vyfotografovat, ale na víc v Americe nedosáhl. A nestal se ani Sinatrou východu, za něhož ho považuje poslanec Oldřich Němec (ČSSD). Asi neví, že Sinatra celý život swingoval.
Gott se stal „zlatým hlasem z Prahy“, nejdříve pro tehdejší západní i východní Němce, postupně i pro SSSR, Polsko a východní blok vůbec. Všem zpíval bezchybně, netvořivě až strojově, jako továrna na sny. A jako z cukrovaru byla i většina Gottova repertoáru.
Proměna výrazových prostředků, jaká změnila populární hudbu a povýšila ji až k možnostem hudby klasické, už Gotta naprosto minula. Tu u nás prosadili Vladimír Mišík, Michal Prokop, Robert Křesťan a jiní.
Počty prodaných desek, za které Gott dostal platinové a jiné ceny, jsou nesporné. Sporné je, jestli jejich posluchači rozeznají krásu od kýče. To ale žádná medaile nerozhodne. Medaile necítí rozdíl ani mezi Ivou Bittovou a Karlem Gottem.
Tak ať si z toho pan prezident zbytečně nedělá těžkou hlavu. Poslanec Grebeníček rád poslouchá Kryla i Gotta, medaili navrhuje oběma a jaký je to přitom veselý chasník.
Nejčtenější články