Jak nás Vladimir Vysockij přiměl louskat azbuku
Dnes ráno uplynulo čtvrt století od chvíle, kdy v Moskvě podlehl srdečnímu záchvatu dvaačtyřicetiletý herec a zpěvák Vladimir Semjon Vysockij. Pohřeb mu připravili kolegové z divadla Na Tagance a na Vagankovském hřbitově ho pochovali v kostýmu Hamleta. „Bílej čáp moskevskej do nebe bílýho vyletěl. Černej čáp moskevskej na černou zemi na černou zem se snes volným pádem,“ napsal jeho písničkářský předchůdce Bulat Okudžava.
Dnes ráno uplynulo čtvrt století od chvíle, kdy v Moskvě podlehl srdečnímu záchvatu dvaačtyřicetiletý herec a zpěvák Vladimir Semjon Vysockij. Pohřeb mu připravili kolegové z divadla Na Tagance a na Vagankovském hřbitově ho pochovali v kostýmu Hamleta. „Bílej čáp moskevskej do nebe bílýho vyletěl. Černej čáp moskevskej na černou zemi na černou zem se snes volným pádem,“ napsal jeho písničkářský předchůdce Bulat Okudžava.
Květiny na Vysockého hrobě už jistě zakrývají i Vozněsenského čtyřveršový epitaf, ostatně jako téměř každý den. Že byl Vysockij pro citlivější Rusy novým Puškinem, Jeseninem i Majakovským, jsme spíš tušili z četby a doslechu. Ale co znamenal pro nás, ožebračené o Kryla, Hutku, Cignera, Karáska, Soukupa, Třešňáka a Veita, to si pamatuji i s bezvýznamnými detaily. Když jsem o něm psal prvně, jen podle špatné magnetofonové nahrávky, popletl jsem mu křestní jméno. Podle „Olega“ dodnes poznáte, kdo mou chybu důvěřivě opsal.
Pořádně jsem ho slyšel až u Hany Hegerové ze singlu Jankovití koně. A stalo se mi něco jako Vozněsenskému, který Vysockého i viděl. „Když se dal o zpívání, člověk měl o něho strach. Nepříčetně zbledl, čelo se mu orosilo, vystouply mu na něm žíly, krk se mu napjal, pulsovaly mu na něm cévy. Připadalo mni, že mu každou chvíli musí puknout hrdlo. Napínal všechny síly i šlachy…Když zpíval Vysockij, nebylo pochyb, že by se dokázal i zabít.“
Pavel Kopta přeložil Jankovité koně pro Hegerovou ne tak běsovsky, ale přesto si na ně netroufla. I Jarek Nohavica, který si díky překladateli Milanu Dvořákovi mohl z Vysockého víc vybírat, dal přednost komickému Dialogu u televize a nadčasové, trochu okudžavovské Pravdě a lži. To už jsem ale z poslechových diskoték věděl, jak zejména vysokoškoláky vzrušuje Vysockého odřený hlas sám o sobě, natož pak s překlady textů. Sami obklopeni průhlednou lží, kterou normalizátoři už ani moc nekrášlili, rázem porozuměli rozhněvanému bardovi, který hledal smysl posledních cílů života a vysmíval se pidištěstím a pidivítězstvím v žabomyších vojnách. Až neuvěřitelně se podobal Jacquesi Brelovi v jeho žízni po životě. Ať vzal jakékoli téma, nikdy nekončil poraženectvím. A jménem života soudil překvapivě, protože pravdivě. Maloměšťák u něj dopadal hůř než chlapec z elitní divize SS Edelweiss, který ještě nedávno slézal s ruskými kamarády Kavkaz a teď měl proti nim střílet. Tak přemýšlel a zpíval herec, jehož otec major Semjon Vysockij vstoupil s Leljušenkovými gardovými tankisty 1.května 1945 do Berlína a 9.května do Prahy.
Motto pro článek do Melodie, Vysockého zpěv z otevřených ran, se mi v roce 1978 samo nabízelo. „Nemám rád sebe, když jsem zbabělý, je mi smutno, když mlátěj nevinnýho. Nemám rád, když se mi hrabou v duši a tím míň, když mi do ní plivou. Nemám rád manéže a arény, milióny se tam rozměňují na rubly.“
Šéfredaktor Standa Titzl tehdy ani nezkusil některé formulace uhladit. Rovnou mě pozval mě na konspirativní schůzku ke Staroměstskému náměstí a za pochodu šeptem vysvětloval, že žijeme v hrozné době, tohle kdyby naši letci tušili, neumírali by nad Anglií. A kvůli komunistům a jednomu článku si přece nenecháme zrušit Melodii. Viděl jsem, že tento slušný člověk, který předtím svým podpisem anticharty vykoupil odvahu mladších redaktorů nic nepodepsat, je u konce s nervy. Bez odmlouvání jsem si článek vzal zpět. Vyšel pak v Kruhu, který vydával Láďa Zajíček ze Sekce mladé hudby a pracovník ÚV KSČ Luděk Vařbuchta ho za něj pochválil. To byly paradoxy! Melodii rozkulačili až za pět let, jen tak. Zkrátka jim redakce bez jediného komunisty šla na nervy. V té době Zajíček zrovna vydával o Vysockém a Okudžavovi knížku Koně k nezkrocení, kterou připravil překladatel Václav Daněk.
Díky písničkářům jako byli Vysockij, Okudžava, Galič a nebo i Žanna Bičevská (ta jediná u nás tehdy i koncertovala), neplály mezi mladými posluchači protiruské vášně. Zatímco režimní úředníci nutili slavíkům banality sovětských autorů, kluboví návštěvníci si opisovali písničkářské texty, lovíce z paměti azbuku.
Časy se mění. Sedm let po Vysockého smrti mu v SSSR udělili státní cenu. Brněnský Provázek uvedl hru o tom, jak byly zakazovány Vysockého koncerty. A v Moskvě na trhu mají komplet Vysockého cédéček. Bývalý klubový posluchač, dnes zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín mi jich přivezl všech třicet, převázaných špagátem.
Nejvíc mě teď baví písnička o tom, jak v Moskvě málem vyhodili z hotelu Seana Conneryho, protože ho v inkognitu převleku považovali za místního otrapu.
Nejčtenější články