| Vydáno 14.11.05 Týdenní komentáře Týden mistrů pěvců
Zatímco fotbaloví fanoušci, přilepení k obrazovkám, trnuli, jestli Norsko nevyrovná a neznemožní jim skákat a dokázat si, že jsou Češi, já jsem ve stejnou předvčerejší hodinu rozmařile očekával, jakou další skopičinu ještě Jitka Molavcová vyvede s Figarovou cavatinou z Lazebníka sevillského. Srazem spřízněných semaforských duší mi tak v Saleziánském divadle končil hudební týden, jehož vrcholy byly pondělní koncert Boba Dylana v Sazka Areně a páteční Rolanda Villazóna ve Smetanově síni.
Žádný sport neodmítám, v každém je i nádhera srovnatelná s obrazy nebo hudbou. Lze se nadchnout pro Šmicerův gól hlavičkou do horního rohu norské branky i pro Villazónovo zasněné pianissimo v předsmrtném loučení z Čajkovského Evžena Oněgina. (Opak si zřejmě myslí ČT a proto ten večer nasadila proti fotbalu dokument o Dylanovi.) Jenomže ve sportu, málo platné, i když oba soupeři běhají jak gazely, jednomu zbyde porážka a smutek. Po koncertu zůstává jen čirá krása.
I tu můžete sami sobě pokazit. Třeba když si předem řeknete, že folkový a rockový novátor jako Bob Dylan nemá co dělat v pyšné, odlidštěné aréně. (Překladatel Gabriel Gössel a Jan Sobotka, náš nejlepší dylanolog, tam raději vůbec nešli.) Nebo když hned během koncertu srovnáváte, jaký byl Dylan předtím v Praze, Berlíně, Linci, Washingtonu nebo Mnichově. Já měl štěstí, že vedle mě seděl Glen Hansard, sólista dublinských Frames a jeden z nejoriginálnějších světových zpěváků posledních let. Dylana zná jak své boty, “předskakoval” i na jeho koncertech. A když Glen visí na Dylanovi očima a tleská, hvízdá i křičí třeba i po kratičkém baskytarovém sóle, přejde vás chuť cokoli porovnávat. Trnete vděčností, že tu Bob Dylan zase je. Že opět nevíte, kudy půjdou melodie, které od něj dávno znáte, jak změní text a kterak se vůbec došplhá svým havraním hlasem na vrchol improvizace, jejíž nečekanost naráží na opotřebované hlasivky.
V opeře je zdánlivě všechno obráceně. Třiatřicetiletý Mexičan Rolando Villazón, od loňska nejdiskutovanější světový tenor, nezpíval v Praze nic, co by nezpívali jeho největší dnešní konkurenti a co by už sto let před nimi nenahráli jejich italští předchůdci v čele s Beniaminem Giglim a Enrikem Carusem. A barvou hlasu, objemem i průrazností Villazón za leckterými z nich přece jen zaostává. Zkraje jakoby se trochu i šetřil. S každou árií však víc a víc odhaloval, proč ho chtějí nejlepší dirigenti a režiséři. Aniž by měnil předepsaná tempa nebo dynamiku, Villazón “čte” partituru jinak: jakoby ani netušil, co jsou efektní místa, kde zní jeho tenor nejlépe a kde by mohl potlačit slovo ve prospěch opojného tónu. Soustřeďuje se výhradně na myšlenku celé árie nebo fráze a vyjadřuje ji přesně a přesvědčivě. Nad energií, s níž vrhá do orchestru i publika květiny, úsměvy a české věty, vládne zpěvákova inteligence, vkus a nikde neselhávající technika.
Právě svou ryzí muzikálností a vnitřní přesvědčivostí je Villazón blízký i Dylanovi. A nepotřebuje koketovat s populární hudbou. V tom jediném je naštěstí zcela nedotčen svým vzorem Plácidem Domingem. A naopak spřízněn s Dagmar Peckovou a Magdalenou Koženou.
|
Nejčtenější články