| Vydáno 14.02.06 Týdenní komentáře Pravdomluvné šero
Fotograf historických událostí zvěčňuje tváře. Někdy i jejich smutek nebo radost. Ale jen výjimečně i složitější stavy duše, ty mezi světlem a stínem. A právě takové bylo zákulisí sametové revoluce. Ponořené do bezokenních suterénů, energické i unavené, stejně blízké statisícovému jásotu demonstrantů jako výhrůžkám tankistických a milicionářských velitelů. I kdyby mě zklamala paměť a přibarvila si to, stačí pohlédnout do tváří Václava Havla, Jana Urbana, Martina Mejstříka, Stanislava Miloty nebo Radima Palouše na černobílých snímcích Jaroslava Krejčího.
S mohutnou bílou hřívou, vousy a vizionářskýma očima jak z Rembrandtových mužských portrétů, celý v černém, zpomalený, působil i v lidském mumraji Občanského fóra jako zbloudilý poustevník. Sedal na podzemních schůzích, hlasoval pro i proti, napjatě poslouchal. Po pár dnech mi nadšeně sdělil, že je to celé jako koncert silných individualit s výborným dirigentem. Čímž myslel Václava Havla. Mnohokrát to ještě zopakoval a já mu to nevymlouval, přestože sám jsem skrze cigaretová oblaka viděl něco jiného: boj s časem, nervozitou, politickou nezkušeností a váhavostí. Přesně to, co je na Krejčího tehdejších fotografiích.
Chtěl, abych mu říkal Slávku a to nám už zůstalo.
Nebudu zapírat: jistěže mi dělalo dobře dostávat a schraňovat snímky od člověka, který spolupracoval s Otomarem Krejčou, Alfredem Radokem nebo Janem Špátou, sbíral ceny na přehlídkách divadelní fotografie a zachytil drama, v něž vinou komunistických fízlů přerostl pohřeb Jaroslava Seiferta. Ještě víc mě ale hřálo vídat Slávka tváří v tvář, většinou na divadelních festivalech v Plzni. Obklopen svými žáky a žáky svých žáků z FAMU, zdál se být na vrcholu štěstí. Pobízel mě k prohlížení jejich sotva oschlých fotografií, zavěšených v jídelně na provázcích jako prádlo v italské uličce, upozorňoval i na studenty z mimopražských škol, nadšením sálal do všech stran. Jako kdysi v Občanském fóru. Fotografii sice rozumím ještě méně než politickým převratům, ovšem nechat se unášet Slávkovým vyznavačstvím řemesla a přátelstvím bylo dějinám neškodné a duši milé. Ostatně tu oddanost mu jeho žáci oplatili přinejmenším v době, kdy Vltava ničila jeho byt na Kampě.
Že bych mu věřil každé slovo, to není u tak všestranně rozsochaté osobnosti možné. Když před pár týdny řekl v jihlavské Galerii Jána Šmoka při vernisáži své výstavy „Nejsem fotograf a nejsem významný umělec,“ jistě si přál, abychom věděli, že je to naopak. Přestože to o sobě stokrát slyšel i četl. Jenomže stáří umí být vrtošivé. I když jsem mohl být – přinejmenším četbou některých polemik – připraven, předloni jsme spolu jeden oběd prokřičeli. Kvůli prkotině: jeden kritik pochválil Krejčího životní dílo, ale jinak, než by si umělec představoval.
Takové žabomyšárny jsou luxusem i v mládí, natož později. Až budou ve čtvrtek o jedné ve Strašnicích pochovávat Slávka Krejčího, poděkuji mu taky. I za to, jak studenty při polívce učil fotografii, morálce a laskavosti. Na některých se to už pozná.
|
Nejčtenější články