| Vydáno 27.03.06 Týdenní komentáře Thálie nemusí dunět
Někoho vítězství rozzáří, jiného dojme a ztiší. Když Jurij Gorbunov v sobotní záři televizních kamer a lustrů Národního divadla dostával od Herecké asociace Thálii za obě role v brněnské inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru, své stručné poděkování zazpíval zrnitým ruským basem. Lubomír Lipský se rozpovídal vtipně a dlouze, třímaje v ruce Thálii za Celoživotní mistrovství. Když stejnou cenu přebíral basista Jaroslav Horáček, vyšlo z něj sotva pár slov a měl při nich i tak na krajíčku. A jaký to býval suverén!
Prvně jsem ho sledoval teenagerovským uchem z bidýlka Národního divadla, když přijel hostovat do Rusalky. Sedmadvacetiletý Vodník? Zkraje šlo všechno dobře. Jenže operní fanda ví, kdy se láme basistův chléb. Antonín Dvořák si totiž s hlasy moc hlavu nelámal a pro Vodníka napsal „Na vodách bílý leknín sní“ ve vysoké, vysloveně barytonové poloze. Teď se ukaž, Horáčku. Ukázal všechno: melodickou dvořákovskou frázi, postavenou na širokém dechu, ocelově znělý hlas bez tremola, a navrch i bezpečné fis. Horáček byl náš!
Tehdy v roce 1953 angažovali do Národního i Rudolfa Asmuse a Karla Bermana. Všichni tři basisté si byli něčím podobní: výteční herci, přemýšliví, muzikálně vybavení i pro hudbu dvacátého století. (Žádný mě neoslnil v roli Kecala. Rozšafnost v genech neměli.) Horáček z nich byl nejmladší a opticky nejvhodnější: vysoký, štíhlý, tmavovlasý, s francouzsky uhrančivou tváří. Dostal ji darem i s hlasem. Už v sedmnácti byl sboristou v Ostravě. Jak tenkrát bývalo běžné, pomáhal i v operetě, činohře a baletu. Dokonce i v orchestru na triangl. Pod vedením slovinského tenoristy Petara Burji se stal devatenáctiletým sólistou v Opavě. Tam také začalo Horáčkovo celoživotní přátelství s Bermanem, zpečetěné v Massenetově opeře Don Quijote. Pokud Horáček zvládal titulní roli tak, jak mi obdivně líčil jeho věrný sluha Sancho Panza Berman, přišel jsem o hodně.
I tak jsem si Horáčka užil. Z více než 150 rolí a téměř 5 400 představení jich okolo čtyř tisíc odehrál v Národním divadle. Důvěryhodnějšího Mozartova Figara už asi neuvidím, pro tu úlohu jako by se celý narodil. Moc se mi líbil i jako Don Giovanni, noblesou trochu připomínal fenomenálního Cesareho Siepiho. Třebaže intrikány mohl sypat z rukávu, neházel v takových partiích zlým okem ani efektními výškami; jeho Pizzaro v Beethovenově Fideliovi nebyl démonický tajtrlík, ale protihráč ministrův. A ještě před pár lety krásně, otcovsky přesvědčivě zazpíval výrazově nejednoduchou árii hraběte ve Dvořákově Jakobínovi, „Ten úsměv děcka.“
Ať zpíval, učil nebo režíroval (taky v milánské Scale), nikdy nebral sám sebe jako celebritu. A protože ho tak nebrali ani jeho šéfové, využívali Horáčkovu pohotovost, všestrannou použitelnost (i v malých rolích) a spolehlivost někdy až do mrtě. Velké dary ovšem dostával už dávno před Thálií. Od života. Tak si také s Pavlem, jedním ze svých čtyř dětí, zazpívali v Čertově stěně Raracha a poustevníka. Chvílemi byli k nerozeznání, zjevem i hlasem.
Štěstí zpravidla neduní.
|
Nejčtenější články