| Vydáno 24.04.06 Týdenní komentáře Ježek volby nevyhraje
Až do voleb bude českou kulturu vířit, komu ministr šoupnul osmičku, který slavík s kým posvačil a jak umí být pěnice oddaná. Mezitím i potom jistě uslyšíme hodně Mozarta a (mně) neznámých superstars. Ať volby vyhrají modří nebo oranžoví, v letošní časové tísni a přetlaku zájmů zůstanou zcela na okraji sté narozeniny Jaroslava Ježka. Že ani po 25.září nebude geniální žižkovský rodák většině televizních našinců o nic bližší coby stvořitel českého jazzu, natož jako průkopník pojanáčkovské vážné hudby, je zřejmé už teď.
Honilo se mi to hlavou předvčerem na Jarním setkání Jonáš klubu. Když domluvil muzikolog Zdeněk Bednář a do pražského Salesiánského divadla pustil ukázku z Ježkova absolventského Koncertu pro klavír a orchestr (1927), v tu chvíli se zpřítomněl nejen strhující talent jednadvacetiletého konzervatoristy, ale i cosi z meziválečné atmosféry tvůrčí volnosti a evropského rozhledu, umocněného vzory Ježkových pedagogů, jakými byli Karel Boleslav Jirák, Alois Hába a Josef Suk. Co všechno objevného kdysi vyvřelo mezi pár metry, které tehdy dělily Osvobozené divadlo (Na Slupi) od konzervatoře v Emauzském klášteře? A jak nechápavá a sebejistá musela být už tenkrát státní kulturní administrativa, když Jirákově a Hábově konzervatoři odmítala poskytnout lepší příbytek?
Mým starostem se někdo může podivit. Ježkovy písničky se přece budou mezi lidmi zpívat pořád. A kdo touží slyšet jeho vážnou hudbu, sem tam si naladí Český rozhlas 3 nebo si koupí tři ježkovské disky (klavírní, orchestrální, komorní). Kdo ji chce i vidět, zajde si v květnu během Pražského jara na klavíristu Tomáše Víška (16.; Grande valse briliante, Petite Suite, Etuda) nebo Filharmonii Brno (29.; Symfonická báseň). Tak oč mi tedy běží? Ministerskými vyhláškami nebo masivními podporami vnucovat Ježkovy skladby posluchačům, kteří jsou imunní i vůči mnohem jednodušší vážné hudbě a pro něž je vrcholem Umění slyšet Bugatti Step od kytaristy, který při tom ani jednou nekiksne?
Nejde mi o nic menšího než o to, čemu se obrazně říká rodinné stříbro. To si také neberou k obědu všichni. Ale i většina, která asi nabírá hliníkovými lžícemi, tuší onu dědičnou, vzácnou, trochu nepochopitelnou krásu, jaká přezáří i přes zeď rodinné usedlosti a vzbuzuje obdiv a závist větších sousedů. Skladatel Josef Suk chtěl ze svého „Ježečka“ mít – mile naivně, ale upřímně – „druhého Beethovena“. Nevěděl, jak málo času Ježkovi zbývá vinou vrozených tělesných handicapů a jak se i to málo smrskne kvůli válečnému exilu. Nicméně i skladby, které Ježek stihl napsat do svých pětatřiceti (včetně předsmrtné americké Sonáty pro klavír), patří k vrcholům někdejší české avantgardy. Zasluhují si proto pozornost nejen instrumentalistů, posluchačů a muzikologů, ale i každého, kdo je v Česku placen za péči o kulturní rodinné stříbro. Třebaže se na Jaroslavu Ježkovi nedá vydělat jako na Mozartovi, ba ani jako na otáčivém hledišti. A k volbám se hodí leda některé jeho pochodové refrény.
|
Nejčtenější články