| Vydáno 26.06.06 Týdenní komentáře Odcházeli bez šeříků
Zítra tomu bude patnáct let, co generálplukovník Eduard Vorobjov opustil naši zemi jako poslední ze 73 000 sovětských vojáků. Hlídali nás téměř 23 roků; i s třiceti odpalovacími zařízeními, 1 300 tanky, 5 200 občanskými zaměstnanci a 39 140 rodinnými příslušníky. Vinou sovětských vojsk přišlo v tehdejším Československu o život 290 našich spoluobčanů a 577 utrpělo těžká zranění.
Moskevská propaganda dlouho naopak zdůrazňovala údajné sovětské oběti. Po srpnu 1968 u nás rudoarmějci opravdu umírali, ale nikdy „v boji proti kontrarevoluci“. Posledních jednadvacet zahynulo ještě v roce 1991: při manipulaci s municí a havárii vrtulníku.
Dnes, kdy Rusové a Ukrajinci běžně hrají v českých ligách házenou i hokej a operní divadla jsou jich plná, může tehdejší odjezd „hranatých, zelených maringotek“ vypadat jednoduše, téměř jako samospád evropských dějin. Mladší čtenáři nepamatují obžerné nákupy olomoucké poručice Jeleny, o níž zpívá Karel Kryl ve svém Azbukovi a neděsí je Brežněvova doktrina, o které zpívá v morytátu Omezená suverenita. Vždyť i Michael Kocáb, předseda parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk, oslavil završení odsunu rockovým happeningem Adieu C.A. (Sbohem sovětské armádě) a vedle Pražského výběru pozval 24.června 1991 do Sportovní haly i amerického avantgardistu a srandistu Franka Zappu.
Ale na schůzi obou sněmoven 2.července, když mu poslanci dotleskali a předali kytici, Kocáb mj. řekl: „Při jednání o majetkoprávním a finančním vypořádání jsme se dostávali ixkrát do naprosto neřešitelné situace, do skutečných konfliktů, i když bych tyto konflikty nechtěl dramatizovat a přeceňovat, protože k nim docházelo jenom v rámci pracovního jednání a nebyla to žádná oficiální stanoviska sovětské vlády. Několikrát jsme se dostali do situace, že jsme v jednání nemohli pokračovat dále a hrozilo to v podstatě vyjednávacím debaklem a následně samozřejmě ochromením našich hospodářských vztahů.“
Třebaže jsme byli sovětských vojsk zbaveni ze všech sovětských satelitů nejdříve, trvalo to ve třech etapách bezmála půldruhého roku. Mezivládní dohodu podepsali ministři zahraničí Ševarnadze a Dienstbier už 26.února 1990 v Moskvě za přítomností prezidentů Gorbačova a Havla. Tehdy nám pomáhali i Poláci a Maďaři. Naproti tomu obavy z uspěchání zněly nejen z Moskvy, ale také z opatrného Západu. Čeští politikové však šli za svým. Ještě nevyčichla nafta z odjíždějících tanků a už v Černínském paláci (1.7.) pomáhali rozpustit Varšavský pakt.
Pro mne, do kterého od mala propaganda vtloukala „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, to byl řetěz polistopadových radostí. Rok poté jejich hlavní ministerští aktéři, Jiří Dienstbier a Luboš Dobrovský, v barvách Občanského hnutí prohráli volby, dostali třikrát méně hlasů než komunistický Levý blok a dnes jsou ironizováni coby nemotorní intelektuálové.
(Ještě ke Kocábovi. Ve starším rozhovoru pro LN jsem připustil, že v roce 1989 snad nepodepsal petici Několik vět. Podepsal, mezi prvními. Promiň, Michale.)
|
Nejčtenější články