| Vydáno 01.08.06 Týdenní komentáře Pohrdat nebo vědět?
Politická čeština tohoto léta má netušené půvaby. Díky Jiřímu Paroubkovi se například prvně v dějinách matematiky stává polovina z celku menšinou. Topolánkova trojkoalice je totiž podle Paroubka i s jejími padesáti procenty poslanců pouze „menšinový koaliční projekt“. Paroubkův rozmyslnější druh Lubomír Zaorálek mluví o „hypotetické“ koalici. To by se dalo vykládat všelijak, dokonce i neurážlivě, nebýt opět Paroubka. Ten je ve své nechuti k menšinové polovině tak daleko, že vyzve pány z ODS, „aby se vrátili k jednacímu stolu, už možná bez satelitních stran“. Šťastní to lidovci a zelení, pokud jejich smysl pro jazykový humor převažuje jejich sebeúctu.
Ostatně ve zpravodajství ČT si paroubkovskou formulaci přeformulovali jaksi veřejnoprávněji na „bez menšinových stran“.
Už bez legrace: kde se v Paroubkovi bere tolik pohrdání menšími stranami? Nebyli to právě jejich poslanci, kteří coby koaliční partneři udrželi u moci sociálně demokratickou vládu? Myslí si Paroubkovo vedení, že s podporou komunistů by se mu vládlo snadněji a třeba by za to nemuselo – prozatím – ani platit ministerskými křesly? Nebo naznačuje, že jiné rozdělení moci než mezi největšími stranami je pod úrovní sociální demokracie?
Výtečný pokus o odpověď na otázky, které s tím souvisejí, jsem našel v rozhovoru Renaty Kalenské s politologem Tomášem Lebedou (LN, 29.7.) Třeba: „velká koalice by pro společnost dobrým řešením nebyla. Hrozilo by, že by řada korupčních skandálů byla zametena…“ Ne každý problém vidí Lebeda takto jednoznačně. Zejména zpochybňuje spásnost různých volebních systémů, které probírá dosud nejpodrobněji, jak jsem v denním tisku četl. A po zdůvodnění, proč by francouzský model Paroubkovi nejlépe umožnil spolupráci s komunisty, nenásleduje rada, jaký systém je vhodný pro Česko, ale přiznání „netroufám si říct, že znám takový“. Rozuměj: proporčně „spravedlivý“ a zároveň zajišťující stabilní vládu.
S chutí čtu kohokoli, kdo se k čemukoli vyjadřuje jasně, bez předsudků, nestranně a s vědomím vlastní omylnosti. Ale uprostřed toho, co Lebeda nazývá „určitý náběh na krizi“, jsou pro mne jeho myšlenky ještě potřebnější, ještě víc osvěžující a uklidňující než jízda na kole lužními lesy. Právě na konci rozhovoru, kdy se Kalenská zeptala Lebedy, jestli by šel někdy do politiky, jsem se ho v duchu ptal na totéž. A to jsem po zkušenostech s kamarády, kteří po listopadu politiku provozovali, velmi ostražitý.
Lebeda prý raději bádá a učí. (Zatím.) Což vůbec nebrání tomu, abychom právě odborníky jeho typu mohli v budoucnu číst a slýchat mnohem víc než politiky, jimiž se televizory nadouvají. Máloco by mě zajímalo víc, než třeba Lebedova diskuse s podobně připraveným oponentem.
A kdybych byl Václavem Havlem, zkusil bych trochu obměnit partnery u jídelního stolu.
|
Nejčtenější články