| Vydáno 02.10.06 Týdenní komentáře Prezidentské rockování
S divokým rokenrolem se prý dal Václav Havel dohromady jako dvacetiletý, během zájezdu v Polsku. Nemám důvod mu nevěřit; už tři roky předtím mě blonďáček, chtivý nejhezčích tanečnic, tvrdě bodyčekoval při zdánlivě neškodné pánské volence v kursu mistra Floriana.
Dalších třicet roků jsme se hudebně nestřetli. Aniž bychom se navzájem dohodli, oba jsme se snažili pomoci pronásledovaným rockerům z undergroundových skupin. Já drobně, Havel na jejich obranu založil Chartu 77. Když ho začátkem března 1983 pustili z komunistického kriminálu, zašel k nám na Letnou. To už jsme se zcela zharmonizovali. Ve vězení četl v Melodii můj článek o Lennonově smrti a měl prý podobné pocity. Hezky vzpomínal i na mého kamaráda Vlastíka Matouška (zavřeného za pobuřující texty), jak s pomocí pár píšťalek osvětloval muklům dějiny hudby. Že se chudý rocker z úletářské skupiny Máma Bubo jednou stane docentem etnomuzikologie a jeho spoluvězeň prezidentem, to nás nenapadlo.
Havel se na svobodě ani neohřál a už si v ostravském Pavlu Dobešovi objevil písničkářský samorost. Napadlo mě, že ho potěším i jiným folkařem a při antidiskotéce v Nové Pace jsem mu s patřičným věnováním pustil Leonarda Cohena. Dodnes si pamatuje, že to byla The Gypsy´s Wife, ale přece jen ho, myslím, víc zajímali našinci. V autě je přehrával stopařům a zjistil, že všichni chtějí Nohavicu. Tak jsem Havlovým padesátinám obětoval ten nejhezčeji svázaný samizdatový sborník, který o Nohavicovi sestavil trampský novinář Standa Houla Zárybnický.
Začali jsme si navzájem půjčovat i zahraniční desky. Než jsem vypozoroval, že má rád černé Američanky a jejich soul, vypukla sametová revoluce a z Havla se narychlo stal – krom všeho jiného – hudební dramaturg. Pokud zpěváky pro demonstrace nenavrhnul sám, aspoň je schvaloval. Jako prezident pak proměnil v čin i svá dřívější slova o světovosti Leoše Janáčka: Hradem zněly fanfáry ze Symfonietty. Konečně muzický prezident!
Když Havel v euforické nadsázce jmenoval amerického rockového experimentátora Franka Zappu naším kulturním velvyslancem a přijal víc než přátelsky i Lou Reeda, zakladatele legendárních Velvet Underground, nicnežnárodovci mu vyčetli nedostatek vlastenectví. Když na Hradě nechal při vyznamenávání světových státníků 17.listopadu 1999 zpívat a hrát Ivu Bittovou se Škampovým kvartetem, bylo toho umění očividně moc i na některé dekorované; o zemdlených becherovkářích ani nemluvě. Mně stačilo, že Margareth Thatcherová poslouchala zaujatě.
Sem tam si rockový prezident přizval rockového novináře jako instantního koncertního poradce. Vlastně pro takovou nalejvárnu: krátce mu připomenout, co Rolling Stones, Pink Floyd, Bob Dylan nebo Tina Turnerová zrovna dělají nebo čím jsou nejzajímavější. Možná si pamatoval, jak ho v roce 1989 undergroundoví přátelé zrazovali před „levicovou“ Baezovou a já mu naopak radil, ať za ní určitě do Bratislavy jede. Přál bych vám vidět, jak zářil, když jí potom kordonem estébáků nesl kytaru.
Jemu přeju, ať ho rocková i každá jiná muzika pořád tak baví.
|
Nejčtenější články