| Vydáno 02.04.07 O kultuře a hudbě Jak se kalil a kam se dokulil rock´n´roll
Název Stoppardovy nové hry by se ještě začátkem 60.let nesměl v tehdejším Československu – tedy už v době politického „oteplování“, Škvoreckého Světové literatury a vaculíkovských Literárních novin - objevit ani v titulku novinového článku, natož na programu jakéhokoli divadla. Rock´n´roll nebyla v očích tehdejších ideologů hudba, ale výplod zvrhlého životního stylu západních imperialistů. I obezřetnější hudební vědci a publicisté obzírali zvuk elektrických kytar s velkými výhradami (třeba jako „zahnívající odnož blues“), případně ho radši přenechávali sociologům coby pomíjivou módu, kterou nelze vysvětlovat z hudby samotné.
Daleko nejjasnější to od začátku bylo policajtům a soudcům.
Už 14.října 1957 veřejná bezpečnost vyvlekla rovnou z pražské vinárny Mánes osmadvacet mladých lidí, kteří hráli a tančili rock´n´roll na rozlučkovém večírku s branci. Monstrproces Bob Schlonz a spol., obšírně popisovaný zejména Večerní Prahou, rychle skončil druhým stáním a pět osob, z toho tři dívky, dostalo za trestný čin výtržnictví nepodmíněné tresty od dvaceti do deseti měsíců. (Amnestie čerstvého prezidenta Antonína Novotného se na ně nevztahovala.)
Jeden z nejlepších zpěváků své generace a nakrátko i člen divadla Semafor, Pavel Sedláček, se pokusil komunistické strážce pravé kultury přelstít tím, že pro rock´n´roll vymyslel krycí název big beat. Tenhle trik se mu sice povedl, ale státní moc zastavila Sedláčkovu rostoucí popularitu jinak. V roce 1965 si odseděl devět měsíců za to, že „nelegálním způsobem zakoupil v Západním Berlíně osobní vůz.“
Počet pražských „bigbeatových“ skupin vzrůstal do stovek. Policie si další oběť vyhlédla v Evženu Fialovi, vedoucím známých Hells Devils. Především kvůli „neoprávněným honorářům za vystupování“ (tehdy 20 až 30 Kčs pro každého člena amatérské skupiny) dostal Fiala 30.10.1964 podmínečný trest. Ale už v únoru 1967, ještě v tříleté podmínce, přetvořil rhythmandbluesovou kapelu Primitiv na The Primitives Group, první tuzemskou psychedelickou skupinu – a přímou předchůdkyni Plastic Poeple Of The Universe, hrdinů Stoppardovy hry.
Pro osud Primitivů i Plastiků byl rozhodující pražský Beat Salon začínajících skupin v květnu 1969. Primitivové tu nehráli; jednak na to byli už slavní, jednak právě rozhádaní. Ale Plastici dostali cenu od redakce Mladého světa a natolik upoutali Ivana Magora Jirouse, výtvarného kritika a přirozeného, autoritativního programového vůdce, že se k nim přidal a navíc od Primitivů přivzal kytaristu Josefa Janíčka. (Koho by napadlo, že Mladý svět už za sedm let tytéž oceněné Plastiky poplive a že se o 37 let v anketě Lidových novin stanou knihou roku Magorovy dopisy?)
Stejně jako všechny přední české skupiny měli i Plastici svůj zaoceánský vzor: newyorské Velvet Underground. Od přejatého repertoáru ale postupně přešli k původní tvorbě a jejich zpěvák a baskytarista Milan Mejla Hlavsa nejčastěji zhudebňoval básně filozofa Zbyňka Fišera alis Egona Bondyho. Do té doby rozhodně nebyli skutečným undergroundem, tedy podzemní nebo pronásledovanou skupinou. Ještě 16.května 1973 jim kvalifikační komise za výkon u přehrávek (včetně třicet let staré básně Jiřího Koláře Růže a mrtví) navrhovala druhou nejvyšší profesionální kvalifikaci, ale ředitel agentury PKS Jan Zvolský to hněvivě zamítl, Kolář nekolář, jako morbiditu. Napsal to normalizační novořečí: „Vaše skladba repertoáru nezaručuje takový společenský dopad, aby bylo možné zprostředkování vaší skupiny.“
Hráli po svatbách, ateliérech, hospodách, stodolách, tancovačkách, parníkách. Nebyli zakázaní, ani povolení. Zato ostře a dlouhodobě sledovaní příslušnou uměleckou agenturou, okresním výborem KSČ a úřadovnou Státní bezpečnosti. V tomto magickém mocenském trojúhelníku normalizační kultury mizely nebo byly přejmenovávány nejvýraznější rockové skupiny. Ani mistrným hráčům většinou nezbylo než doprovázet bezmyšlenkovitou pop music mondénních sólových zpěváků, nikomu a ničemu neškodných.
V září 1976 došlo i na nepřizpůsobivý underground. Politicky předem zmanipulovaný Okresní soud pro Prahu – Západ nezviklali ani žádní obhájci (mj. budoucí ministr spravedlnosti a dnešní ombudsman Otakar Motejl), ani literární posudky, mezi nimiž se skvěl rozbor od Jaroslava Seiferta. Nejvýznamnější undergroundoví hudebníci byli eskortováni s pouty na rukách, tam i zpět. Jirouse odsoudili na osmnáct měsíců, vedoucího skupiny DG 307 Pavla Zajíčka na dvanáct a saxofonistu Plastiků Vratislava Brabence na osm, stejně jako evangelického kněze a písničkáře Svatopluka Karáska. Zdánlivě se jen opakovala historie kriminalizovaného českého rock´n´rollu. Ale pohled do soudní chodby v Karmelitské ulici signalizoval cosi podstatně jiného než byl někdejší pomíjivý rozruch kolem procesů se Schlonzem, Fialou a Sedláčkem. Pozdravný a solidární špalír vězněným stáli vedle jejich dlouhovlasých kamarádů také bývalí komunističtí poslanci Gertruda Sekaninová-Čakrtová a František Kriegel, umlčený dramatik Václav Havel, křesťanský filozof Jiří Němec a řada jiných, kteří by se jinak nikdy navzájem nesešli. Čtvrt roku poté se spojili znovu, ještě závazněji – na podpisových arších Charty 77.
Zásluhou chartistů a jejich policejních pronásledovatelů se konečně začali o tehdejší Československo více zajímat také rockoví hudebníci z druhé strany železné opony. Zprávy o našich vězněných muzikantech padly do úrodné půdy: shodou okolností zastihly rockový svět, jmenovitě ve Velké Británii, v relativním útlumu, v jakémsi vývojovém bezčasí před punkovou vzpourou. A třebaže západní informovanost o „východoevropských“ skupinách typu Plastic People Of The Universe nebo DG 307 ani později nikdy nedosáhla takového stupně, v jaký doufali jejich členové a příznivci, přece jen kontrastovala s malým a pouze chvilkovým zájmem, jaký předtím zaoceánská hudební publicistika věnovala přepadení Československa sovětskými tankovými divizemi v srpnu 1968. Zrovna tehdy si totiž světový rock naopak užíval svou vrcholnou éru, jak ostatně hra Rock´n´roll mnohokrát výmluvně ilustruje: dobovými nahrávkami, debatami o nich i obaly kultovních alb, které si Stoppardovi hrdinové uctivě podávají jako relikvie.
Jestliže většinový český posluchač začal třeba experimentální skupinu Pink Floyd přiřazovat ke svým oblíbeným Beatles a Rolling Stones až později, doma v Londýně svým albovým debutem Pištec v branách svítání (The Piper At The Gates Of Dawn) prorazila hned v roce 1967, i když tehdy zároveň Beatles vydali Kapelu Seržanta pepře z Klubu osamělých srdcí (Sgt.Pepper´s Lonely Hearts Club Band) a kytarový mág Jimi Hendrix své první album. Nejpronikavějším, doslova uhrančivým autorem, interpretem i zjevem u Pink Floyd byl zpěvák a sólový kytarista Syd Barret, všemi svými talenty předurčený ke hvězdnému mýtu, jakého dosáhli Elvis Presley, John Lennon nebo Bob Dylan. Vinou návyku na chemickou drogu LSD se však Barrettův duševní stav zhoršil tak rychle, že už během natáčení dalšího alba musel skupinu ve svých dvaadvaceti letech opustit. O dva roky později sice ještě natočil dvě sólová alba s několika okamžiky, připomínajícími jeho dřívější nadání, ale pak už ho k mikrofonu nikdo nikdy nedostal. Někdy ze svého domácího ústraní dojel až do studia, kde natáčeli jeho kamarádi z Pink Floyd. V roce 1975 mu věnovali album Přál bych si, abys tu byl (Wish You Were Here), ale jen mlčky stál a pravděpodobně ani netušil, že bláznivým démantem, který má znovu zazářit, je on sám. Pohyboval se i vypadal jako stín, až do své smrti v roce 2006. Jeho písní Zlaté vlasy (Golden Hair) také Stoppard hru otevírá a ze stejného Barrettova sólového alba Blázínek se směje (The Madcap Laughs) nechává svého Pištce zazpívat i další skladbu, Mořskou želvu (Terrapin). Dějem se krátce mihne i obal Barretova třetího, vlastně sběrového alba, Opel.
I kdyby to Stoppard neřekl v rozhovorech naplno, má prostě k Pink Floyd blíž než k jiným. Jsou ve hře svými nahrávkami zastoupeni nejčastěji. Sahají až po album Zeď (The Wall), odkud je dvojnásob tesklivá Vera: vzpomínka – autora Rogera Waterse – na populární Veru Lynnovou, která za války zpívala vojákům, že se „zase sejdeme“, a na otce, který tam zahynul.
Ze všech použitých skladeb je, nemýlím-li se, jediná známá i v české verzi: Dylanovu I´ll Be Your Baby Tonight z roku 1968 si pohotově otextoval Mirek Hoffmann jako Co se bude dít a nazpíval s doprovodem Greenhorns.
Všichni zúčastnění „gramodeskoví“ zpěváci patří ke světové špičce a většinou jsou představeni i svými charakteristickými nahrávkami; v tomto smyslu je hra Rock´n´roll i vizitkou jak hudby samé, tak jejích posluchačů. Na vkus Stoppardových intelektuálů si nelze stěžovat. Poněkud stranou popularity svých interpretů a jejich typů stojí jen Lennonova směs převzatých černošských rock´n´rollů Bring It On Home To Me/Send Me Some Lovin´ a velmi unikátní snímek sanfranciských Grateful Dead, Chinatown Shuffle. Právě takové ale někdy bývaly vítaným zpestřením mejdanů.
Patří-li gramodeska a její poslech k rituálům Stoppardových českých hrdinů, pak koncerty zahraničních hvězd jsou pro ně téměř zjevením. Od vystoupení kalifornských Beach Boys v Praze a Bratislavě, jakéhosi dozvuku vzývaného Pražského jara, až k prvnímu koncertu Rolling Stones 18.srpna 1990 na Strahově. Mít nedaleko před sebou živého Micka Jaggera a vedle sebe výjimečně mlčenlivého, sošně soustředěného Ivana Jirouse - to byl sen, při kterém si člověk v duchu říkal: Teď už je možné všechno.
A bylo. Alespoň na rockových koncertech. Když si z gramodeskových rockerů Stoppardovy hry odmyslíme ty, co odešli ze skupin nebo i ze života (Jima Morrisona z Doors, Johna Lennona a Jerryho Garciu z Grateful Dead), pak všichni ostatní už v Česku od té doby koncertovali! Pink Floyd, Guns N´Roses a U 2 dokonce opět na strahovském stadiónu, druhdy spartakiádním...
Nakonec je i možné vidět a slyšet v Národním divadle českou kapelu, o které psali v americkém časopise The Rolling Stone, že je to „jediný autentický underground na světě“. A nezávisle tak posoudit, co napsal londýnský New Musical Express: „Jejich hudba byla všechno, jenom ne morbidní.“
Ani pak člověk sice ještě nemusí, ale případně už může klidně opakovat ono staré nevtíravé: „Je to jen rock´n´roll, ale já to mám rád.“
(Z programu ke hře Toma Stopparda Rock´n´roll v Národním divadle v Praze, premiéra 22.února 2007)
|
Nejčtenější články