| Vydáno 24.07.07 Týdenní komentáře Rock 1967 aneb o čtyřicátinách květinových dětí
Mít hudební rozhlasovou stanici, letos bych přesně věděl co hrát: od ledna až do prosince to, co právě před čtyřiceti lety. Beatles, Pink Floyd, Cream, Jimiho Hendrixe, Rolling Stones, Janis Joplinovou, Boba Dylana, Donovana, Doors, Jefferson Airplane, Otise Reddinga, Arethu Franklinovou, Mamas and Papas a tak dále.
Zkrátka pořádně oslavit květinový sedmašedesátý rok, pokládaný mnoha odborníky za nejbohatší v dějinách rocku. A zároveň tím důtklivě připomenout, že i tato hudba má svoji nadčasovou klasiku.
S hodnocením rocku bývaly problémy odjakživa. A nejen naše totalitní. Hudbu Beatles, pravda, vyzdvihly přední osobnosti vážné hudby Leonard Bernstein, John Cage nebo Aaron Copland. Když ale Observer označil Lennona s McCartneym „za nepochybně nejgeniálnější písňové skladatele od dob Schuberta“ a Times prohlásily „bílé“ dvojalbum The Beatles za největší hudební událost roku 1968, londýnský profesor Francis Newton k tomu v předmluvě k českému vydání knihy Jazzová scéna suše dodal: „Což je hloupé, ale pochopitelné.“ Podle Newtona prostě „nová hudba zatím nevytvořila nic tak účinného pro stránce emocionální, nic tak jímavého jako jsou klasická blues Bessie Smithové anebo naléhavé kouzlo písní Billie Holidayové.“
Dnes by přirovnání Beatles k talentu Franze Schuberta považoval za hloupé asi málokdo. I Sarah Vaughanová, jazzová nástupkyně Holidayové, natočila album jejich písní. A Yesterday, nejnahrávanější skladbu historie, zpívá na koncertech také přední operní tenorista José Cura.
Přesto si rocková scéna svou klasiku ani při letošních jubilejích nijak neužívá. Pokud je uprostřed šoubyznysových reklamních kampaní vůbec čas na nějaká ohlédnutí, končívají většinou bezútěšně. Rock prý definitivně ztratil ideály šedesátých let, zkomercionalizoval se, zpovrchněl, zcyničtěl, vyčerpal sám sebe – vyvozují včerejší progresivní publicisté a sami programují rozhlasovému posluchači šeď, jakou by sobě doma nikdy nepustili.
Doba dává zdánlivě za pravdu těm, kterým všechny hudební i textařské experimenty vlastně vždycky šly na nervy. („Nedělejte z toho vědu. Vždyť je to jen zábava! A když se vám to nelíbí, poslouchejte si ty svoje jazzy, symfonie nebo co někde na Vltavě!“) Jakoby rock před čtyřiceti lety vybočil do jakési zajímavé, nicméně slepé uličky. Zachtělo se mu soutěžit s vážnou hudbou, zákony šoubyznysu ho však přivedly k rozumu.
Skutečně: takoví muzikanti jako Beatles, kteří každým albem přerostli sebe a zároveň neztráceli milióny posluchačů, dnes nejsou. Zůstala však měřítka jejich novátorské ctižádosti – a pochopitelně i podobné překážky. Jestliže vydavatelští úředníci drsně zasahovali i do natáčení Seržanta, nejslavnějšího alba rockové historie, není divu, že stanice BBC neměla nahrávky Led Zeppelin na svém oficiálním playlistu ještě ani v roce 1974 a že v dalším desetiletí zcela pominula první alba dalších osobitých rockerů, amerických REM.
A přesto se divím, proč tohle zpátečnictví, procovství a robotismus přejímají naše rádia, televize a noviny. Dramaturg, který nezná rockovou klasiku a nepozná, co k ní směřuje, je odkázán na selektor a průzkumy poslechovosti. Mohl by být vyměněn strojem, lacinějším a přesnějším. Když kritik před koncertem Rolling Stones popíše jejich skandály, aniž by postihl, jak hrají, plete si kulturu s černou rubrikou.
Aby starostí nebylo málo, propadá se i hudební trh. Disků se prodává tak málo, že to nevynahradí ani hudba, kterou si lidé stahují do počítačů a mobilů. Nápad rovnou disky rozdávat sice není nový, ovšem tři milióny výlisků, které nechal Prince přibalit k nedělnímu časopisu, málem odkazují jeho album do role žvýkačky.
Ovšemže mimořádný rock má mít jedinečný obal. Žádné plexisklo, ale nevšední papír nebo plátno, fotografie, kresby, písničkové texty a inteligentní informace navíc. Jako na dvojalbu Nicka Cavea, trojalbu Toma Waitse nebo Poslední lásce Jiřího Smrže. I tohle nás učily květinové děti.
Zdroj: Hospodářské noviny, 24.7.2007 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články