| Vydáno 26.08.07 Lidé, věci, dobrodružství->Politický kolotoč Jiří Černý Petru Žantovskému (Dokumenty 2)
Otevřený dopis Petru Žantovskému
(Viz Melodie 3/1985, str.12) Koncem roku 1983 byla celá tehdejší redakce Melodie vyměněna sestavou početně neúplnou, neschopnou naplnit časopis ani kvantitativně (opožděné odevzdávání materiálů tiskárně, volná místa na stránkách, převětšené fotografie), ani žánrově (nepřítomnost recenzí desek a koncertů, tedy rezignace na základ odborného časopisu), ani co do nejprostších požadavků novinářského řemesla jako jsou způsobilost zkorigovat články věcně a stylisticky, posoudit odbornost spolupracovníků, orientovat se v nejzákladnějších jménech světového hudebního dění alespoň tak jako čtenářské zástupy. Nezkoumat „jak k těmto změnám došlo“ znamená připustit, že víc než lidský mozek je jakési nepoznatelné démonium, jehož náhlému burácení se musíme beze slova podvolovat. To jako svéprávný občan považuji za nesmysl.
Nebudu vás ubíjet citáty z klasiků, které by usvědčily váš vztah k historii, s níž „nehnete“, ze zpátečnictví; ať vám to vysvětlí vaši vyučující. Nepochybuji, že čas spravedlivě posoudí vývoj a přelom Melodie, jak už to učinil s kdysi tak odmítaným jazzem, Semaforem, rock´n´rollem či nedávnou skandalizovanou novou vlnou. To však nikoho nezbavuje zodpovědnosti za přítomnost.
Domníváte-li se, že bez ohledu na to, jak dnes Melodie vypadá, je vaše „publicistická povinnost“ s ní spolupracovat, je to vaše věc. Jestliže však navíc ty, kdo volí jinak než vy, podezíráte ze zápecnictví a nedostatku odvahy, je to věc veřejná.
Zaštiťujete se čtenáři, kteří „si chtějí přečíst o té své muzice a nezajímá je (po právu), co se děje za vrátky redakcí a institucí.“ Spoluformovat takové čtenáře nechci a nebudu. I univerzitní slib mě zavazuje inspirovat čtenáře naopak k tomu, aby se zajímali vedle hudby o všechno možné, byli aktivními občany, „hnuli“ se vším a s každým, z koho pochází šlendrián.
Najděte si v redakční korespondenci odpověď nynějšího šéfredaktora Melodie M.Kratochvíla na dopis teplického lékaře J.Pichlíka. (Melodie nezveřejnila jedno ani druhé, ale ze všech čtenářských reakcí až po patnácti měsících tu první, váš dopis. Chápu proč.) Z té odpovědi to vypadá, jakoby stará redakce odešla kvůli únavě a nová našla „čtyři opuštěné stoly, na které dopadal prach.“ Ani slovo o tom, jak byl ze staré redakce už zjara 1983 odvoláván a pak zase přivoláván F.Horáček, jak bylo při následujícím přemlouvání Č.Klose – aby zůstal – zdůrazněno, že svým odchodem stejně nikoho nezachrání, že M.Kratochvíl nechce ani S.Titzla ani Horáčka.
Ani slovo o dobrodružství s šéfredaktorskou židlí, na niž usedl P.Sedláček, ale záhy opustil ji i celou redakci. Ověřte si to u Horáčka a Klose.
Ale co jsou pro vás lidé, kteří deset, patnáct let budovali Melodii? „...ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez Vás klidně obejde...Vždycky se totiž najde tucet jiných, kteří mají chuť a odvahu...“, jak píšete. Máte v tom všem skutečně „bezoblačně jasno“. Vám jde zřejmě „o to podstatné, totiž o hudbu.“ Tedy dobrá. Když za celý ročník 1984 věnuje Melodie prostor práci jediného textaře a tím je symbol mnohostranné průměrnosti, Václav Babula, zato hned dvakrát (!?); když se v roce, kdy se na nejlidovějším festivalu Porta poprvé konečně objeví nejvýraznější talent folkové kytary, jaký si žádá světových měřítek, Dáša Voňková, o ní neobjeví v Melodii ani článeček; když Melodie pomine podobně originální talent Ivy Bittové v okamžiku, kdy nebožtíci Halas s Holanem by snad vzdechli překvapením, jak se jejich představa o možnostech lidové poezie, kterou vtělili do výběru Láska a smrt, stává skutečností; když Melodie jako jediný časopis na světě odstraní pojem oprava a neomlouvá se čtenářům ani za své nejnehoráznější chyby ve faktech a jménech; když psaní o většině zahraničních skupin se rovná překládání bulvárních materiálů a frázovité komentáře kohosi, kdo zjevně nezná z celé populární hudby o mnoho víc než to, co právě přeložil; úhrnem, když je Melodie tak zoufale bezcílná a neseriózní, že se nikomu z okruhu dřívějších spolupracovníků (s výjimkou A.Vanderky) nechce do ní psát, ať už ho k tomu vybídla (jako J.Tůmu, M.Skalku, P.Zapletala) nebo ne (jako ostatní včetně mne a Rejžka, jemuž jste dopis adresoval, i když jméno vypustil) – nenapadá vás třeba, že o hudbu jde spíš těmto lidem než vám?
Necítím se osobně ukřivděný, mám zajímavé práce nad hlavu. Křivda se stala staré redakci Melodie a čtenářům. I přesto bych rád spolupracoval s jakýmkoli o d b o r n ý m vedením Melodie. Abych se nemusel stydět sotva otevřu časopis a namísto někdejších kreseb Jiránkových a Renčínových vidím něco, co by pod názvem Šolich nepřežilo první setkání s výtvarnou svazovou komisí.
Vám, Petře Žantovský, přeji, abyste psal jak umíte nejlíp.
Váš stálý čtenář Jiří Černý.
Zdroj: Nikdy neotištěný dopis z archívu JČ Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články