| Vydáno 21.09.07 Týdenní komentáře Filmová zloba i víra Havla, Hansarda a Irglové
V Havlových prvních hradních letech, ozářených čerstvým vítězstvím nad totalitou, zareagoval Vladimír Jiránek na jednu kontroverzní situaci kresleným vtipem: pánové nahlížejí do ústavy a nenacházejí v ní, že by se prezident nesměl nasrat.
Tehdy to ještě působilo docela drsně.
V zatím pracovní verzi filmového dokumentu Občan Havel, který má mít v únoru 2008 premiéru v kinech, je podobná scéna zcela natvrdo. Prezident se v kruhu svých spolupracovníků zlobí na mezinárodní instituce kvůli neinformovanosti jejich balkánských expertů a kleje jak napoleonský generál Cambronne u Waterloo.
Ještě víc napětí je v prezidentových nehlučných setkáních s českými politiky, zejména s Milošem Zemanem. Když Zeman pomalu, v nejspodnější poloze svého basu, slovo za slovem jak při výuce cizímu jazyku, s obzvláštním důrazem na „pane prezidente“, radí, jak nedat Klausovi šanci, je to dramatická postava. Žádný grobián, ale Macchiavelli křížený s Mefistem. Jde z něj strach. A přestože jsem věděl, jak ta detektivka dopadla, ulevilo se mi, až když Havel navzdory Mefistovu našeptávání jde Klausovi přece jen zatelefonovat.
Pavel Koutecký, režisér, scénárista a často i kameraman v jedné osobě, zemřel vinou nešťastného pracovního úrazu dřív, než stačil zpracovat všech 45 hodin materiálu, který během 152 dní v letech 1992 - 2005 natočil. Nevím, co za něj dokončil jeho kolega Miroslav Janek. A všichni můžeme jen čekat, jak dopadne čtyřdílná verze pro televizi Nova, se kterou – po nedohodě s Českou televizí – podepsala smlouvu producentka Jarmila Poláková. (Mimochodem: iniciátorka prvního Havlova veřejného vystoupení pomnoha letech, na festivalu v Lipnici nad Sázavou v roce 1988.)
Už teď ale Koutecký s Jankem nabízejí 150 většinou napínavých minut. Což si patrně myslí i pořadatelé festivalu Sundance v Park City, největší americké akce pro mimoholywodské, namnoze začínající tvůrce. Tamní nákupčí se už o havlovský dokument zajímají.
Česká kultura ostatně na Sundance festivalu zabodovala už letos. Diváckou cenu dostal hraný film Once, do kterého si irský režisér a scénárista John Carney vybral Markétu Irglovou, v době natáčení sedmnáctiletou studentku. Pianistka zpěvačka z Valašského Meziříčí hraje hlavní ženskou roli, partnerku Glena Hansarda, vedoucího dublinské rockové skupiny Frames. Před kamerou stála prvně v životě. Ale překvapila mě už podruhé.
Nejprve jako třináctiletá dívenka, která se nebála postavit se na koncertu v rodném městě vedle Hansarda. Tenounkým hláskem kreslila druhý hlas k Hansardovým melodiím, které znala z alb skupiny Frames. Do publika se vůbec neodvážila podívat. S každým novým příjezdem Hansarda na Valašsko rostla i jako skladatelka. Na jejich společném albu, nazvaném podle Škvoreckého románu Swell Season (Prima sezóna), už měla co říct i sama za sebe.
Předpokládal jsem, že ve filmu bude jako naturščik těžit ze své přirozenosti, plachosti a netuctovosti. Jak taky jinak obstát vedle charismatického Dubliňana, jednoho z nejlepších světových rockerů posledních deseti let?
Oba hrají stejně přesvědčivě, ale jen Glen Hansard sám sebe, žebravého pouličního muzikanta, jakým opravdu byl už ve třinácti letech. Roli české exulantky, protloukající se Dublinem s malým děckem, by normální režisér obsadil někým typově temperamentnějším než je Irglová. Jenomže Carney není normální režisér, ale někdejší baskytarista a Hansardův spoluhráč. Když se zamiluje do hudby, dokáže o ní točit filmy za babku; třeba videoklip jen s průmyslovou kamerou. A riskuje i experimentování s neherci – pokud ho předtím zaujali jako hudebníci.
Carney očividně vsadil na to, že něco z podmanivé něhy, jakou získává své koncertní posluchače, přenese Irglová i na filmové plátno. Dal jí obrovský prostor, rovnocenný Glansardovu, a ona ho naplnila dalšími hudebními a hereckými odstíny, jichž si možná sama dosud nebyla vědoma. Jestliže Steven Spielberg prohlásil, že film Once mu dal „inspiraci na celý rok dopředu,“ můžeme to brát jako poklonu nejen slavného režiséra, ale taky syna někdejší koncertní pianistky.
Pokud české titulky nic nepokazí, je proč se na premiéru 20.října těšit.
Zdroj: Hospodářské noviny, 18.9.2007 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články