| Vydáno 09.10.07 Týdenní komentáře Marion Jonesová a čeští dopingoví kostlivci
„Všichni o tom vědí. Ale proč z toho zrovna teď čechráme detektivku? Proč to netahají ven Američané?“ Tak zareagovala loni v srpnu olympijská vítězka v hodu oštěpem Dana Zátopková na seriál Václava Paciny (MF Dnes) o dopingu v někdejším Československu.
Mezitím Václav Pacina zemřel a s ním, jak se zdá, i zdánlivá „čechraná detektivka“, ve skutečnosti reálný a docela otřesný případ. Třebaže – nebo spíš protože – Pacina shromáždil plno písemných dokumentů o tom, jak státní, komunistické a tělovýchovné orgány ve vší tajnosti inspirovaly a řídily podávání zakázaných povzbuzovacích prostředků reprezentantům socialistického Československa.
Napovězená odpověď na první, vysloveně řečnickou otázku Zátopkové, byla zřejmá: protože jsme vůči vlastním lidem nelítostnější a závistivější než Američané.
Jenže Američané teď Daně Zátopkové ukázali, že je špatně zná. Čímž nemyslím lehké atlety, ale soudy, zvyklosti, veřejné mínění, zkrátka demokracii v praxi. Američané prostě „vytáhli ven“ případ Marion Jonesové. Nejen na stránky novin, ale do soudní síně.
Tam se ukázalo, že trojnásobná olympijská vítězka, sprintérka a dálkařka jednak dopovala, jednak o tom před čtyřmi roky vyšetřovatelům zalhala. Což je v očích amerického veřejného mínění asi ještě horší - jak ví z vlastní zkušenosti bývalý prezident Bill Clinton.
Pohled na jednatřicetiletou sportovkyni, jak jde od soudu v doprovodu své matky, s pláčem se do kamery omlouvá lidem, které zklamala a prosí je za odpuštění, si budu pamatovat hodně dlouho.
Někdo může namítnout, že kdyby Jonesová nebyla tak krásná a slavná, s nikým by to nehnulo. Ještě tvrdší poznámka: co jí taky jiného zbývalo? Už v červnu Los Angeles Times zveřejnily, že je na dně, zadlužená, rozprodává majetek včetně matčina domu a má na krku soud. Její nynější doznání, že od září 2000 do července 2001 dostávala se svým souhlasem „doplňkovou výživu“, může být polehčující okolností; Jonesové totiž hrozí vězení natvrdo.
I tak jsem Marion Jonesové vděčný za její jasný postoj. Podobně si mezi našimi bývalými reprezentanty cením neuhýbavého doznání koulaře Remigia Machury, třebaže se mi jeho liberální, frajersky vyzývavý pohled na problém dopingu zdá hodně zjednodušený.
Ještě teď je mi zato nevolno, když si vzpomenu, jak Pacinovým otázkám loni uhýbali čeští funkcionáři v čele s manažerem atletického svazu Františkem Fojtem a trenérem vzpěračů Emilem Brzoskou. "Takový byl ale trend v celém sportu," říkal současný předseda Českého svazu vzpěračství. A Fojt vůbec nebral písemné dokumenty vážně. „To by musel rozhodnout nějaký soud.“
Jenže to bychom museli být ve Spojených státech. Tam soukromou laboratoř BALCO, vyšetřovanou už řadu let kvůli podezření z výroby i aplikování zakázaných prostředků Jonesové, sprintérovi Timu Montgomerymu a dalším, žádná protekce neochrání.
U nás by prokurátor musel žalovat představitele státu, KSČ a tělovýchovných svazů. Což pravděpodobně nikdo neudělá, protože by narazil na zeď zvanou právní kontinuita. Když nelze kvůli právní kontinuitě odsoudit ani vědomé vykonavatele justičních politických vražd, což teprve nějaké někdejší tělovýchovné úředníčky?
Taky si vůbec nemyslím, že by si takovou případnou žalobu přála významná část české veřejnosti. Nějak nám ten náš sport morálně otupěl. Před padesáti lety jsem při kritériu v Českých Budějovicích zažil, jak si brněnský armádní cyklista zkrátil trať vytýčenou přes náměstí. Jeho mladší kolega mu nezasloužené vítězství vytknul. Starší sice na „bažanta“ hučeli, ale řekl si svoje. Když bratislavský útočník Emil Pažický střelil na Spartě gól rukou, mluvilo se o tom dva roky. Argentinec Diego Maradona udělal v roce 1986 totéž na mistrovství světa a prošlo mu to jako zajímavost. On sám to nazval rukou boží, intelektuálně vybavenější sportovci a politici to obhajují chytřeji. Ale nakonec je to podobné jako s naší právní kontinuitou: rozhoduje přece soudce na hřišti a ne nějací dodateční samozvaní moralisté, že?
Já Marion Jonesové odpouštím. Nikdo jiný se nás o to ani neprosí. Zvláště ne v Česku.
Zdroj: Hospodářské noviny, 9.10.2007 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články