| Vydáno 13.11.07 Týdenní komentáře Školní jezevčíci zhudebněným básníkům nepomáhají
Nevelkým malostranským sálem, zrovna teď zvaným Divadlo Na prádle, dějiny několikrát pěkně zacloumaly. Už Janáčka tu natolik rozčílily opravy, kterými jeho partituru prošpikoval o šestnáct let mladší Vítězslav Novák, že odmítl zdejší společné provedení jejich klavírních děl a první dvě věty své sonáty rovnou hodil do Vltavy.
Dvaadvacetiletí amatéři se odtud v dubnu 1927 premiérou Vest Pocket Revue odrazili do Osvobozeného divadla a celonárodního povědomí coby V&W. A zjara 1973 tady rockeři ze skupiny The Plastic People Of The Universe přesvědčili rekvalifikační komisi, aby jim navrhla druhou nejvyšší třídu. U toho už jsem byl, právě tak jako minulý pátek na společném koncertu skupiny Hm... a jejich hosta, známějšího písničkáře Slávka Janouška.
Hlediště bylo nabité, a ještě k tomu namnoze středoškoláky. To samo by o kvalitě hudby ještě nemuselo říkat nic. (O dva dny předtím sem přišlo jen patnáct lidí na stále přesnější a střídmější Zuzanu Homolovou, kejklíře se slovenštinou Dušana Valúcha a originálně rozjímavého Liberečáka Karla Diepolda.) Jenže hravě metaforický šansoniér Slávek Janoušek není laciné zboží a tím méně Hm...
Kdyby se nemuselo končit v deset, posluchači by se protleskali daleko přes závěrečnou písničku. Což byla – na vědomost těm, co mívají při ofrňování nad mládeží poslední slovo –Wolkerova Balada o očích topičových. Ta, kterou biflovaly generace přede mnou i po mně, takže si z ní už dělal srandu i vtip o recitujícím vzpěrači Zarembovi a jeho regionálním přízvuku.
Hm... jsou čtyři hráči a skladatelé. Na obou dosud vydaných discích si zhudebnili básničky od Nerudy, Šrámka, Seiferta, Rimbauda, Apollinaira, Sovy, Ortena a Kainara. Dost melodických a aranžérských nápadů mají i pro hodnotově srovnatelné texty svého stálého spolupracovníka Petra Kotouše, nicméně tento komentář píšu hlavně kvůli zhudebněným básníkům.
Podobné pokusy nespadly do našeho folku ani rocku z nebe. Proto zcela vedle mířil v normalizační éře Zbyšek Malý – textař značného intelektu i úslužnosti státostraně – svou kritikou hudebníků, kteří prý opomíjeli českou poezii. Malý buď nevěděl nebo nechtěl vědět o pokusech Folk Teamu a Framusu 5 s Kainarem, C&K Vocalu s Prévertem, Villonem a Halasem, Jana Spáleného s Nezvalem, Vladimíra Merty s mnohými, Hapky se Seifertem rýmovaným a Bulise s nerýmovaným, Suchého, Marka Ebena a Cerhy se Shakespearem, čechomorského Franty Černého s Villonem atd.
Že by se v normalizačním tisku mohlo psát o Nohavicově poctě umlčenému Šiktancovi (v Darmodějovi) nebo dokonce o Plasticích a jejich verzi Kolářovy básně Růže a mrtví (přednesli nám ji v onom malostranském sále), to bylo ještě absurdnější než Malého výzva ke zhudebňování doporučených koryfejů ráže Taufera a Pilaře.
Samozřejmě existovala dlouhá řada polopokoutně zhudebněných básní Jana Skácela. Do vzájemně se umocňujícího tvaru, podle mne zatím nejlepšího, ale vyústila až v hradišťanském Slunovratu. I tam teprve po předchozích ohledávacích pokusech skladatele a instrumentátora Jiřího Pavlici.
Konec totality a jejích seznamů zakázaných autorů vlastně jen dootevřel bránu, kterou si už předtím chodili svobodomyslní muzikanti ke svým souznějícím básníkům. Symbolickým předělem byl okamžik na Letenské pláni, kdy Vladimír Mišík statisícům mrznoucích demonstrantů během vyhlášení celostátní stávky zazpíval Hrabětovu Variaci na renesanční téma. Básník, kterého prorežimní recenzenti odepisovali jako pomíjivou módu, pomohl čtyřiadvacet let po své smrti pohřbít komunistickou vládu.
Rock, folk a poezie jsou si stále blíž. Třebaže pronikavých novátorských činů, jakým je dvojdisk Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka se zhudebněným a přestavěným Skácelem a Reynkem, nebo Skoumalovy pestré přístupy k poezii Ivana Blatného na CD Nebo cibule, nebude asi mnoho nikdy.
Moc by mě zajímalo, co z toho všeho vykládají češtináři svým studentům. Zlověstné už je, když vstoupím do školní budovy zmodernizované za desítky miliónů, ale k pořadu o zhudebněné poezii tam nachystají „jezevčíka“, podprůměrný CD přehrávač za pár stovek.
Nejradši bych ho vyhodil. Jako Janáček tu partituru.
Zdroj: Hospodářské noviny, 13.11.2007 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články