| Vydáno 27.11.07 Týdenní komentáře Gott nebyl ikonou normalizace a nehrál dvojí roli
Úroveň většiny rozhovorů s Karlem Gottem mě léta fascinuje. Tedy především úroveň tazatelů. Se zpěvákem celoživotně zažraným do svého povolání a schopným hodiny vyprávět o nástrojích i aranžmá reportéři klábosí o iluminátech, ovládajících svět.
Ještě trapnější je halabala citovat hlášení estébáků i výpovědi veksláků a se vší vážností z nich pak konstruovat Tajný život Gotta: mafie a disent (MF Dnes, 24.XI.) Už první věta říká vše - o autorech Jaroslavu Kmentovi a Zuzaně Kaiserové: „Podepsal antichartu a v nejhorších letech husákovského socialismu chlácholil Čechy písněmi typu Odnauč se říkat ne, to jediné ti nesluší. Karel Gott byl ikonou normalizace.“ Podle stejného argumentačního mustru by ikonami normalizace byli stejně tak operní antichartisté a národní umělci s jejich chlácholivým Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá. Nebo ti ne?
Celostránkovému materiálu vévodí reprodukce Gottova potvrzení z roku 1984 ohledně pohledávky na jeho vilu v Jevanech. Tento reportérský „objev“ by byl sám o sobě nicotný, nebýt osoby kupce, Miroslava Provoda. Mohl ale Gott vědět, že onen podnikatel bude později vězněn kvůli aktivitám veksláků?
Během našeho čtyřiačtyřicetiletého vztahu jsem poznal, že hudba a hlas jsou pro Gotta alfou i omegou. Všechno ostatní je vedlejší. Včetně majetku. Nikdy se za něj ale nestyděl a taky ho netajil. Kdekterý kamarád si od něj půjčoval a leckterý nevracel. Jenomže to už byl Gott myšlenkami zase daleko, někde u svého dalšího turné nebo desky.
Snadno si dokážu představit, jak skrze Nadaci Interpo, kterou v roce 1993 založil, prali jiní lidé špinavé peníze. Nevěřím ale, že by o tom věděl dřív, než nadaci v roce 1996 sám opustil. Je naivní, ale není vypráskaný.
Samozřejmě se stýkal i s komunistickými celebritami. Vyprávěl mi, jak mu bylo trapné jít hrát kulturtrégrovi Miroslavu Müllerovi k narozeninám („vždyť já nedržel kytaru v ruce ani nepamatuju“), ale šel. Někdy tam povídal o režimu věci, že všichni bledli. Otec Jiřího a Ladislava Štaidlových mi říkal, že to mohlo projít jen Gottovi, protože ho komunisté považovali za prosťáčka.
Když se na základě dohody s Gustávem Husákem vraceli s Láďou z „cvičné“ západoněmecké emigrace, nechal si taxíkář pan Štaidl jejich průjezdy hlásit od policajtů a pak to svým přátelům vyprávěl. Jakýpak tajný život?
(Vůbec jsem takovými informacemi neopovrhoval. Dozvěděl jsem se přitom i jména fízlů, kteří nově nastoupili do Supraphonu. Jeden z nich panu Štaidlovi přesně zopakoval, co jsem mu já, nic zlého netušící pitomec, vykládal o hudbě různých skladatelů. Dodnes ho potkávám na Letné.)
O Gottovi jsem do novin psal, co jsem chtěl. Nejednou mi telefonicky vyčinil. Nikdy to ale nehnal „vejš“. A že by měl kam! To Gottův budoucí spolupodnikatel František Janeček s pomocí svého ústředně výborového textaře Müllera málem kvůli jedné recenzi položil redakci Gramorevue včetně Vojty Lindaura.
K mafiánským způsobům měl Gott věru daleko. Podobně směšné a účelově bulvární ovšem je i spojovat ho s disentem. Důstojník StB, který o Gottovi v roce 1979 nahlásil, že „je také znám jako dobrý přítel Jana Wericha a manželky Dubčeka“, strašlivě bájil. Proč to ten estébák napsal? Nevím. Tuším ale, proč to dnes Gott – pro sebe nevýhodně – popírá. Protože jeho setrvalou slušností je nelhat, být vděčný, nekrást, nekopat do (mafiánských) mrtvol a pracovat.
Když po něm televize v lednu 1989 chtěla, aby odsoudil palachovské demonstranty, odmítnul to. Stejně jako pak v létě nepodepsal Několik vět. Prý by mu to ohrozilo jeho padesátiny. To je prostě Gott.
Mezi slavíky není takový sám. Třeba Waldemar Matuška tvrdil Antonínu Dvořákovi z ÚV KSČ do opilých očí, že by ho nejradši kopnul do zadnice a shodil se schodů, nicméně estébáckého ředitele Pragokoncertu Františka Hrabala, šířícího podvržené porno snímky Marty Kubišové, přivítal jako svatebního hosta. Jakž dělávali i jiní zasloužilí umělci.
Nejde mi o to všechno zrelativizovat, ale dobře poznat. Pro začátek by možná stačilo na nikoho v titulcích nekydat domnělé viny ani domnělé zásluhy.
Zdroj: Hospodářské noviny, 27.11.2007 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články