| Vydáno 18.12.07 Týdenní komentáře Do Metropolitní opery přes žižkovské kino
Největší hudební zážitek roku už ze mě nikdo nemusí páčit: od soboty je to newyorská inscenace Gounodovy opery Romeo a Julie. Nemusel jsem kvůli tomu do Ameriky, zajel jsem si jen do pražského kina Aero. Bylo nabito. A lidé si hned kupovali lístky na některý z dalších sedmi přímých přenosů z Metropolitní opery. Ve světě je přejme 600 sálů.
Český vztah k této opeře byl pěkně zarámován už předtím. Bedřich Smetana ji stihl nastudovat do čtyř měsíců po pařížské premiéře 1867 a dosud poslední Bednárikovo a Dohnányiho nastudování v Národním divadle získalo „Libušku“ na Festivalu hudebního divadla Opera 1995.
Ale to, co se odehrálo ve skromném kině daleko od centra, může odstartovat zcela novou éru našich operních zážitků. Zdaleka přitom nejde jen o světové hvězdy na filmovém plátně. Ty moje generace viděla už v padesátých letech. Tenorista Feruccio Tagliavini i barytonista Tito Gobbi nás ovšem v černobílém, nepříliš nápaditém Lazebníkovi sevillském zaujali spíše hlasově, víceméně podobně jako v Divadle hudby. Zato Franco Corelli byl pro mne v barevné Tosce zjevením. Na rozdíl od titulní hrdinky i barona Scarpii jediný svého malíře Cavaradossiho nejen zpíval, ale i hrál. A jak! Když si vzpomenu, že v té době „hráli“ zpěv Beno Blachuta coby filmoví Daliborové dva urostlí, Rudolf Cortés a Karel Fiala...
A třebaže i operním filmům nastaly lepší dny, spojení zjevu, hry i zpěvu takové Gabriely Beňačkové jako Mařenky zůstalo svým půvabem jednak osamocené, jednak to bylo stále pouhé nafilmování divadelního představení Prodané nevěsty.
Režisér Guy Joosten vyslal do světa nový tvar, který musí počítat jak se čtyřmi tisíci diváky v Metropolitní opeře, tak s námi v kinech daleko od New Yorku. Jistěže hledal nejlepší možné představitele. Po různorodých zprávách o tenoristovi francouzsko-sicilského původu Robertu Alagnovi, včetně jeho vypískání v roli Radama, jsem tohoto Romea očekával napjatě. Zpíval čím dál líp, zvučně a pevně, s výjimkou jediné stísněné výšky. Především ale neměl jediné výrazově neutrální místo, ve zpěvu ani v gestice nebo mimice. A to je při velkých detailech některé ze čtrnácti kamer takřka rovno zázraku. Alagna nemá tak lesklý tenor jako Cura, o Pavarottim nemluvě, ani tak vyrovnaný jako Domingo. Ale neztratí ani na vteřinu napětí. Jeho výkon není rovnocenný, ale srovnatelný s Plácidem Domingem jako Othellem. (Jaká jiná měřítka přikládat než nejvyšší? Snad už teď budu chápavěji číst nemilosrdné recenze Věry Drápelové, která zná zámořskou operu blíž než z kin.)
Zázraku ještě blíž se mi zdá Julie, ruská sopranistka Anna Netrebková. Žačka slavné Renaty Scottové podobně jako Eva Urbanová, jenže taky bývalá gymnastka a basketbalistka, děvče jak lusk. Chápu, že se po její salcburské Traviatě (viditelné na jihočeských obrazovkách) do ní Pavel, syn sopranistky Stanislavy Součkové a režiséra Jaroslava Ryšavého, tak zbláznil, že jí začal na vlastní pěst vytvářet znamenité webové stránky www.anna-netrebko.wbs.cz. Od legendární Callasové se Netrebková liší, po mém soudu, hlavně tím, že nemá žádné skandály a nerozvolňuje tempa a fráze, jako kdysi Šaljapin nebo teď mezzosopranistka Cecilia Bartoliová. Dokáže neslýchané: být zdivočelá i přesná.
Třetím majákem přenosu byl Plácido Domingo. Ojedinělý už tou kombinací: dnes dirigent, včera světový tenor, předvčerem barytonový Lazebník sevillský. (Prost laciného vlastenectví teskním přitom za předsmetanovským Františkem Škroupem: složil hymnu i naši první operu, třicet let dirigoval ve Stavovském divadle, zpíval tenor, baryton i bas, vydával časopis – a kdo to dnes v Česku ví?) Jeho jemným pokynům orchestr dokonale rozuměl. Škoda, že se Dominga o přestávce ptala Renée Flemingová na samé koniny, jakoby ani sama nebyla výbornou sopranistkou.
Vynahradily to záběry na uvolněné sólisty. Vlastně tu ožil záměr Alfreda Radoka, který v poválečné Opeře 5.května režíroval Rigoletta i zezadu, pohledem do herecké šatny. A tuze příjemná mi byla multikultura sboru, viditelně složeného snad ze všech známých ras. I to vypovědělo o Spojených státech něco jiného, než u nás většinou čítávám.
Zdroj: Hospodářské noviny, 18.12.2007 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články