| Vydáno 11.02.08 Kam za Jiřím Černým->Články v novinách Rytířský zápas Ivana Dejmala za čest a krajinu
Chartu 77 podepsal okamžitě. Uprostřed sametové revoluce kritizoval Havla, po ní všechny Klausovy i sociálně demokratické vlády. Byl proti Temelínu a pro americký radar. Ctil bratry Mašíny. Byl proti uhelné lobby a pro kácení stromů v šumavském národním parku, napadených kůrovcem. Z metaře to dotáhl až na ministra v Pithartově vládě. Od roku 1995 ho už do žádné státní funkce nepovolali. Prý se s ním obtížně jednalo. V roce 2000 dostal cenu ministra životního prostředí za celoživotní dílo.
Čest a příroda mu byly nade vše. Jako politik hodně prohrával. (I u zelených měl víc morální autority než publicity nebo moci.) V řadě encyklopedií Ivan Dejmal chybí.
Do nemocnice Na Františku šel předminulý týden s bolestmi žlučníku, pak ale zasáhly i jiné orgány a upadl do bezvědomí. Minulou středu před půlnocí zemřel.
Cestou tramvají z Letné dolů už nebudu vyhlížet jeho selskou tvář a shrbené rameno s taškou na řemenu, plnou projektů na ochranu české krajiny. Jen jsem ho uviděl, ještě neřekl ani slovo, a mně už bylo dopředu na celý den dobře. Takový člověk je nadějí i pro nestatečné nebo skleslé.
Coby budoucí ekolog se narodil v pravém místě i čase: v Ústí nad Labem 17.října 1946. Tehdy tam ještě jezdila tramvaj. Dotýkala se Podkrušnohoří, ale byly z ní už vidět i signály budoucí průmyslové špíny, povrchový důl a tlakovou plynárnu. Odtud vyučený zahradník a maturant na Střední zemědělsko-technické škole v Děčíně zamířil v roce 1965 na Vysokou zemědělskou do Prahy. Tam zažil vyhazov a pro údajné podvracení republiky (mj. poslech Svobodné Evropy) i dva kriminály: 1970-72 a 1974-76.
Zvláště v Minkovicích si Dejmal socialistické zákonnosti užil. „Pracovali jsme na tři směny, den volna jsme měli jednou za tři týdny. V pět ráno byl budíček, osm hodin denně jsme v příšerném prostředí otrocky dřeli. Když směna skončila, museli jsme několik hodin pod dohledem bachařů dokola v šestistupech pochodovat po dvoře. Když jsme nedokázali plnit nesmyslně vyšponovanou pracovní normu, což jsme často nedokázali, snižovali nám už tak malé příděly jídla. V noci místo spaní jsme museli držet kontrolní hlídky nad ostatními...“ (Respekt 36/2007)
U Dejmalů se v Kamenické ulici konaly i bytové semináře. Manželství hluboce věřícího katolíka s židovskou pedagožkou tím hodně riskovalo. Mluvčí Charty Miloš Rejchrt si pamatuje, jak tam estébácké komando vtrhlo právě na Josefa 1980, když jim Radim Palouš přednášel O smyslu smyslu a Dejmalovi očekávali narození první ze dvou dcer, Háty. Rejchrt pak měl na bližší poznání člověka, který byl pro něj do té doby legendou, 48 hodin v obligátní cele předběžného zadržení. Nabyl dojmu, že „kriminál ho dovedl k tiché moudrosti.“
Ať dělal závozníka, metaře, myče oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbáře, skladníka nebo strojníka, i ve své původní profesi při tom zastal práci několika odborníků. Vedl ekologickou komisi Charty, připravoval její dokumenty, spoluzakládal Hnutí za občanskou svobodu i Ekologickou společnost, vydával samizdatový Ekologický bulletin, dokumentaristickou, vpodstatě nekomentářovou, pečlivou kroniku doby.
Chladnou hlavu a horoucí zásadovost si zachoval – na rozdíl třeba ode mne - i v Občanském fóru, kde jsem ho v prosinci 1989 prvně potkal. Jiří Suk ho v knize Labyrintem revoluce nazval „seismolog vnitřních mocenských přesunů v Koordinačním centru“ a zveřejnil jeden ze dvou tehdejších Dejmalových dopisů Havlovi:
Nazdar Vašku. Již mnoho dní má drtivá většina těch, kteří tak jako ty v uplynulých letech usilovali o změny, k nimž teď – jak se zdá – dochází, stále menší a menší možnost vyslovit se k praktickým politickým krokům, které Ty a skupina lidí kolem Tebe provádíte. Vliv na to, co děláte, už nemáme prakticky žádný. Dřívější plénum OF, kde k tomu mohlo docházet, bylo postupně odstaveno na vedlejší kolej s poukazem, že nemáte čas, jsouce plně zaměstnáni jednáním s vládou. Po jejich skončení však bylo plénum administrativně proměněno v sněm, který se má po odkladech sejít až za dvanáct dní po zrušení pléna OF. Vedl jsem ostrou kritiku vznikající situace a mnohé tím popudil. Byla to však, žel, kritika málo radikální a málo účinná, jak ukazují politické kroky uplynulých hodin.
Včerejšího dne mně bylo umožněno zúčastnit se Rady OF a po mnoha dnech Tě vůbec vidět.
Tím, co jsem viděl a slyšel, jsem však naprosto zděšen. První věcí je Tvoje či vaše taktizování kolem osoby pana Dubčeka a druhou způsob zákulisního jednání o tom, jak má být proveden jeho návrat na politickou scénu. Vycházíš z toho, že Dubček, jako po Štefánikovi druhý nejznámější Slovák ve světě, musí dnes být na čelném místě politické reprezentace státu, aby tak demonstroval jednotu národů naší země. Tím, že vycházíš z vnější proslulosti, nejen snižuješ srovnáním mravní a osobní velikost M.R.Štefánika, ale co horšího, živíš tím falešnou legendu a mýtus namísto toho, aby ve shodě se svou proklamovanou devízou života v pravdě poukázal na prázdnotu v totalitě vzniklého symbolu Dubčeka obroditele a mučedníka. Což jsi opravdu zapomněl, co tento pán dělal před srpnem a po srpnu 1968 a v následujících letech „normalizace“ a „stagnace“? Veškeré dnešní taktizování s ním se musí zákonitě dříve či později postavit proti Tobě a potažmo proti OF a bývalé opozici vůbec. Dokonce jen trochu nestranné závěry historické komise zkoumající události roku 1968 nutně musí konstatovat lví podíl pana Dubčeka na krachu „Pražského jara“ a úspěšnosti normalizace.
Proto, aby mohl být tento „symbol jednoty národů“ po tvém příštím prezidentském boku, neváháš se pouštět do zákulisních machinací, které, aby byl z formálního hlediska možné, předpokládají v krátké časové perspektivě jen jimi vyvolanou nutnost změny ústavních zákonů, a do manipulace Federálním shromážděním. O hodnotě voleb, z nich poslanci FS odvozují svůj mandát, jistě netřeba diskutovat, ale rozhodli-li jsme se respektovat stávající struktury a vzít je jaké jsou, pak nesmíme opustit demokracii a parlament nadále považovat toliko za loutkovou instituci. Z toho, s jak lehkým srdcem jsi vyzval pana Kukrála, aby se vzdal své předsednické funkce ve prospěch pana Dubčeka, mi dosud běhá mráz po zádech. Ta věc se přeci netýká jen pana Kukrála. Svou žádostí především rušíš výsledek a tím i smysl svobodné volby poslanců. Nevím, jak nyní chceš držet a obnovovat obsah slova demokracie, ke kterémužto poslání si se jako spisovatel přihlásil. Sám nejlíp víš, kam se po cestě taktizování bez pravdy a demokracii obcházejících dohod nakonec dostaneš a my s Tebou dostanem. Nebuď jako předchozí vládci a nemysli si, že lid je hloupý a prázdnost svého dosavadního idolu nepochopí. Možná, že by si tím ohrozil krátkodobý politický úspěch, ale v opačném případě odhazujeme to nejcennější, co jsme dosud měli, totiž věrohodnost a čest.
Moc Tě prosím, vzpamatuj se, dokud je čas, dokud vše nepřeroste ve svár, který by zranil rodící se svobodu a nás proměnil. Došlo by k tomu jinak dost brzy, protože takovouto cestou bych já ani mnozí jiní s Tebou jít nemohli.
Vím, že je to v politice těžké, ale byli jsme to právě my v opozici, kdo nedemokratické praktiky kritizovali. Říkali jsme, že se tak dít nemá a nemusí. Ukaž to!
S upřímností a přátelstvím.
V Praze 19.12.1989 Ivan Dejmal
Po revoluci začal jako referent, ministrem životního prostředí byl až od února 1991 do července 1992. (Mezitím ho rehabilitovali a dokončil vysokou školu.) Cílem jeho prvního výjezdu byla třetí Novomlýnská nádrž. Proti jejímu napouštění tam lidé zorganizovali Akci špunt! Dejmal je přijel podpořit a do nacpané šestsettřináctky vzal i ekologického novináře Čestmíra Klose, dnešního redaktora časopisu Euro. Nový vztah přerostl v trvalé přátelství; Dejmal svědčil Klosovi na svatbě, i kosu mu naklepal, prý tak jako nikdo. Měl v tom praxi, už coby voják beze zbraně celé dva roky kosil louky. Podobně zručně si vyráběl police na knihy, jediné rodinné bohatství rodiny, která i o dovolené nejraději stanovala.
Stejně umanutě pracoval od roku 1995 i jako „nezávislý projektant“, muž bez funkcí. (Z té poslední, ředitele Českého ústavu ochrany přírody, ho odvolal ministr František Benda.) Přístup k přírodě v Česku a jinde ovšem neporovnával jen ve svých studiích, ve Společnosti pro trvale udržitelný život nebo na konferencích Tvář naší země – krajina domova, které zahájil v roce 2000.
Švýcarským farářům spíše křesťansko-levicové orientace, jimž bylo trochu líto nezdařeného pokusu o socialismus, ukázal na Rejchrtovo přání Mostecko: zpustošený zámek Jezeří i mastná oka v polích, vlastně jímky na jedy. Zrovna tam chlapík házel lopatou. Dejmal suše podotknul, že při té práci se lidé dožívají průměrně 55 let.
Pro našince míval povzbudivější zprávu: „My žijeme v privilegovaném zeměpisném pásmu, kde les má autoregenerační schopnosti.“
Až budou zítra ve 14 hodin Ivana Dejmala pochovávat v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí, ať se mu ukloní i větve v nedaleké Stromovce. Bojoval i za ně.
Zdroj: Hospodářské noviny, 11.02.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články