| Vydáno 29.04.08 Týdenní komentáře Hudební vykladači Chruščov a Klaus se nerozpakují
Prezidentův středeční berlínský projev s hudebním názvem mi připomněl dva muže: Jethra Spencera McIntoshe a Nikitu Sergejeviče Chruščova.
Ten první hrával v Semaforu ještě coby Jiří Sehnal. Po odchodu do NSR si opatřil práci v rádiu Deutsche Welle a německou přítelkyni. „Milá Helgo,“ pravil prý, „aby ses naučila česky, začneme s příčestím minulým trpným.“ Sehnal byl rozený komik.
První muž Sovětského svazu Chruščov v roce 1962 dlouze promluvil o umění. Jindy se vyjadřoval bodře; swingovému králi Bennymu Goodmanovi tehdy v Moskvě například řekl: „Nejsem jazzový fanoušek, mám rád pořádnou hudbu.“ Ale v oficiálním projevu se zapletl do terminologie a zavrhl kakofonii i dodekafonii. Nikdo ho asi neupozornil, že obojí není stejná úpadková pakáž. To první je nelibozvuk, neorganický shluk tónů, to druhé naopak systém, skladatelská dvanáctitónová technika, která měla své mistry v Schönbergovi a Bergovi.
Václav Klaus nazval svůj projev Budoucnost Evropy: Beethoven nebo Schönberg, Óda na radost nebo dodekafonie? Přesto prý nechce „předstírat žádné hluboké muzikologické znalosti“ ani „jakkoli zpochybňovat velikost Ludwiga van Beethovena.“ Až potud se mu daří. Jemu ovšem jde hlavně o to, jak se v dnešní Evropě zachází se svobodou. „Cílem veškerého dnešního směřování se stává jakési mýtické všeobecné Dobro a v něm se poptávka po skutečné svobodě téměř nevyskytuje.“ Aby to v Berlíně snáze pochopili, vymyslel složitou hudební analogii.
Tady začíná nezdar srovnatelný s McIntoshovou jazykovou výukou.
Klaus osvětluje rozdíl mezi mýtickým Dobrem a skutečnou svobodou tak, že proti sobě staví klasicistu s avantgardistou. Zatímco „patetický hymnus na Schillerův text je vším jen ne reflexí reality nebo náznakem cesty jak dál,“ Schönbergovo „popření tradiční hierarchie tónů“ prý podle Klause muselo „odrážet i autorovy pocity ze světa kolem něho.“
Klaus má právo považovat Ódu na radost za „přílepek“ k Deváté symfonii a za Beethovenovu „nejspornější věc.“ Problémy s ní ostatně měli i Beethovenovi přímí následovníci. (Až na Richarda Wagnera).
A rozpustilí Beatles ji ve filmu Help! použili, když chtěli zpacifikovat tygra.
Ale vytýkat dílu starému bezmála dvě stě let (Schillerovu textu je o padesát víc), že neodráží realitu (kterou?) a nenaznačuje cestu dál? Takových nároků jsem se naposlouchal od marxistických estetiků až do umdlení. Taky o písničkách ze Semaforu nám říkali, že „je v nich těch pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky, trochu té nevinné filosofie, že na světě je hezky. Není v nich jedině náš život.“ Děkuju, nechci. Ani od Klause. „Je lepším vyjádřením naší současnosti a z ní vycházející budoucnosti beethovenovská Óda či schönbergovská Serenáda?“ (Beethovenově melodii v Klausových očích nepřidá na cti, že ji v roce 1972 – bez textu a v Karajanově úpravě – přijala za hymnu Rada Evropy.)
Klaus nechce romanticky snít, ale „raději se vážně zaposlouchat do kakofonie, vyjadřující reálně existující zájmy a tendence, probíhající uvnitř evropského kontinentu.“ To už jeho hudební příměry svévolně létají mezi dodekafonií, kakofonií a romantismem. Jakoby toho chruščovovského změtení nebylo málo, Klaus ještě Evropě prozradí, že Schönbergova hudba byla komunistickými ideology „pokládána za nesrozumitelnou, lidovému uchu neladící“ a „naproti tomu Beethovenova Óda na radost pravidelně uzavírala – tehdy i dnes respektovaný – mezinárodní festival vážné hudby Pražské jaro.“ Což je postřeh na úrovni poválečných čecháčků, kteří vyčítali Wagnerově hudbě, že ji na svých sjezdech hrávali nacisté.
Prezidentovy politické, ideologické a ekonomické argumenty jsou z jeho projevu, ať s nimi souhlasíme nebo ne, jasné. Hudebními analogiemi svou představu Evropy rozmazává. Tvorbu obou vídeňských skladatelů, Beethovena i Schönberga, používá jednoúčelově jako střelivo proti pokrytectví politické korektnosti, environmentalistům a především proti nadstátní koncepci Evropské unie.
„Sjednocování je něco jiného než integrace. Právě v tomto smyslu pro mne Óda na radost není ničím jiným, než neživotným symbolem plánu na ono umělé bratření se.“
Opravdu, ale opravdu ničím jiným?
Zdroj: Hospodářské noviny, 29.04.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články