Vydáno 03.06.08 Týdenní komentáře Jako kdyby náhle skončili s fotbalem Koller i Čech Nejúspěšnější světové tenistce tohoto tisíciletí bylo předvčerem šestadvacet. Za normálních okolností by to málokdo zaznamenal; Justin Heninová na rozdíl od řady hvězd své soukromí nikdy neprodávala. Jenomže drobná nevysoká Belgičanka sedmnáct dní předtím vytvořila okolnosti zcela nenormální: oznámila „konec krásného dobrodružství“ - své kariéry.
Ono se sice říkává v nejlepším přestat, jenže nikdo to zatím ve světovém tenisu neudělal.
Pro Belgičany, kterých je zhruba tolik jako nás, je to během jediného roku už druhá vrcholná ztráta. Loni skončila s tenisem i jejich bývalá světová jednička Kim Clijstersová a letos v únoru porodila. Statisticky lze doložit, že takového sportovního suveréna, jakým donedávna byla Heninová, nemělo Belgické království od dob Eddyho Merckxe, pětinásobného vítěze Tour de France (1969-74). Světový žebříček prvně ovládla v říjnu 2003. Střídavě pak byla v jeho čele 117 týdnů, od března 2007 nepřetržitě. Vyhrála na Olympijských hrách a 41 turnajích WTA včetně sedmi grandslamových. Jen ve finále Wimbledonu nezvítězila nikdy; stejně jako Ivan Lendl, jemuž se podobala i úderovou všestranností, atletickou formou, úporností, soustředěností, nefintivostí a neochotou koketovat s diváky. Ještě loni vyhrála deset turnajů a z 67 utkání prohrála jen čtyři. Fotografové upřednostňovali Kurnikovovou a Šarapovovu, ale Heninovou obdivovali ti nejpovolanější. Američan John McEnroe ji označoval za Rogera Federera ženského tenisu a nazýval její hru federertenis. „Útok Heninové je prostě fenomenální,“ tvrdila Martina Navrátilová, sama patrně nejútočnější hráčka tenisové historie, „je to jako kdybychom měli ženského Federera nebo jako kdyby kluci měli mužskou obdobu Justin Heninové, protože ona teď všechny převyšuje o hlavu.“ Zvlášť výmluvně se s ní v komentáři pro Los Angeles Times, místy i kritickém, loučil Chuck Culpepper: „Zanechává nám hru dlouhých lidí, kteří ze zadní čáry strojově buší do míče. Jejím odchodem se tento sport zbavuje určitého strategického kontrastu po jakém tenis touží.“ Měl jsem ji tak rád jako mám tenis. Kdykoli se rty sevřenými pod obyčejnou kšiltovkou nastupovala na dvorec proti usměvavým, vymodelovaným dlouhonohým slečnám, od první vteřiny jsem držel palce jí. Pohybem mi připomínala mladou Martinu Navrátilovou, chytrostí a tvořivostí Martinu Hingisovou, buldočí rvavostí Steffi Grafovou. Žasnul jsem, jak může při své výšce tak tvrdě podávat. Nešlo ani tak o její nejrychlejší naměřené podání, 200 km v hodině. Mnohem důležitější bylo, že dokázala průměrnou rychlost svého prvního servisu udržet na 172 km/hod. A okamžitě taky vyhodnotit, jestli bude lepší vrhnout se k síti nebo se smířit s tím, že ani dělové podání není samospasitelné a přehrát soupeřku celodvorcovým tenisem. Vždycky se mi líbily elegantně zahrané údery. Vím sice, že bylo ode mě planým estétstvím ošklivit si udřený obouruční bekhend, když s ním Björn Borg pětkrát vyhrál Wimbledon, ale proti gustu není mustu. Proto jsem spokojeně naslouchal Jaroslavu Drobnému, prvnímu českému (byť s egyptským pasem) vítězi Wimbledonu, když se rozčiloval, že Börg zničil tenis. Heninová nemusela svou obyčejnou, trochu předkusovou tvářnost dohánět oblečkem, květy její elegance byly pohyby a údery. A jak už to někdy bývá, údery krásné na pohled jsou i účinné. John McEnroe považoval jednoruční bekhend Heninové za nejlepší v ženském i mužském tenisu. Teprve dnes vím, co si v životě prožila. Ve dvanácti ztratila matku a kvůli starostem o tři mladší sourozence málem musela nechat tenisu. V roce 2004 onemocněla záhadným virem a měla potíže s imunitou. Spala až osmnáct hodin denně a neudržela ani kartáček na zuby, natož raketu. Později zvládla rozpad čytřletého manželství i autohavárii nejstaršího bratra. Pokaždé se vrátila a zase vítězila. Někdy až teprve po více než třech hodinách, tak dehydratovaná, že musela z kurtu rovnou do nemocnice. Při loučení s kariérou děkovala především svému argentinskému trenérovi, ale i jeho ženě a dětem. U Heninové emoce vždycky byly na prvním místě. I v tenisu. Když vycítila, že už jich není ve hře schopna, odešla za nimi do jiné životní etapy. Takhle se kdysi rozešel i kanadský Band, jedna z mých nejmilejších rockových skupin.
Zdroj: Hospodářské noviny, 03.06.2008 Autor: Jiří Černý |