| Vydáno 10.06.08 Týdenní komentáře Proč bych se netěšil na Kryštofa, Marka a Davida?
Ode dneška za šest dní se nestane nic třeskutého. Protože album, které ten den vyjde, nenazpívala Madonna, Kabáti ani Jirka Zonyga, „hlas jako zvon, který by probudil mrtvého“, takže mezi živými vyhrál soutěž X-Factor.
Album Chlebíčky natočili jen bratři Ebenové. V televizi z nich bývá k vidění pouze Marek. Mám je rád od první plzeňské Porty, už 27 roků.
To recenzenta samozřejmě nesmí ovlivnit. Však taky dnes nepíšu recenzi. Kdo je většinu života mezi muzikanty, ten prostě k některým tíhne. Jen můj nenahraditelný kolega Leo Jehne si se všemi vykal coby výjimka potvrzující pravidlo.
Kdybych tvrdil, že alespoň na začátku mé ebenizace bylo čisté umění, asi bych bájil. Originální melodie, aranžmá i texty, nepodobné ničemu ve folkovém okolí, Markovo průvodní slovo, přerůstající televizní moderátory dávno předtím, než je zastínil i na obrazovce – ano, to mě chytlo hned. Jenomže oči viděly i tři tmavovlasé kluky buky, jakoby je Jiří Trnka namaloval. Nejmladšímu Davidovi bylo tenkrát šestnáct a při portovní výuce voral americké tance stejně jako já. I to sbližuje.
Třebaže se do muzikantských rodin nehrnu, vědom si toho, že hádky jsou tam častější než u obyčejných smrtelníků, u Ebenových bývá – jak říkají Ostraváci – duša v peřu. Že maminka Šárka, sestra Ilja Hurníka a učitelka klavíru, prý jednou nejstaršího Kryštofa shodila i se židlí a Marek už si k výuce raději bral hokejovou přilbu, to k živorodé ebenovské pospolitosti patří.
Při rodinných posezeních se mi někdy vybavovalo vyprávění Ludvíka Aškenázyho Jak jsme si tě vymysleli. Z dat narození jsem vyčetl, že tři synové se vylíhnuli během jedenácti let, ale narozeniny mají všichni shluklé do devatenácti dnů na pomezí prosince a ledna. Podle Aškenázyho se Šárka s Petrem na sebe asi museli nejhezčeji koukat a vymýšlet si vždycky zjara.
Návštěvní řeči nám plynuly nevázaně. Marek vyhrknul, že jak na desce vidí velké mezery mezi drážkami, ani ji neposlouchá, protože dlouhé skladby ho nudí. „Ale Marku, co si pan redaktor pomyslí,“ hrozila se maminka.
Pomyslel jsem si totéž, co teď při poslechu Chlebíčků. „Chlebíčky, oschlé chlebíčky, pohrobci včerejších svátků, ty šunkové, ty s vajíčky, ty ze čtvrtku, ty z pátku. Pak je tu chlebíček, který si vždycky počká, z něj hledí osamělá sardelová očka a kdo jim podlehne, ten dopustí se chyby, už nikdo ho ten večer na ústa nepolíbí. Na dalším chlebíčku je salát zvaný vlašák, kdo ho sní po dvou dnech, tak to je vážně pašák, protože pak přijde ten svátek rokenrolu a kameny se valí ze žlučníku dolů.“ Pomyslel jsem si, že Marek není pořád ušlechtilec, za jakého jej považují mnozí televizní obdivovatelé, ale někdy i rožmberský obžera, zkrátka našinec.
Zvykl jsem si taky, rád nerad, jak bratři Ebenové nejsou pokaždé pro každého. Ani na Portách. Na jejich recitály se do přecpaného pavilonu lezlo okny, ale v lochotínském amfiteátru je rytmuchtivé publikum při úmyslně zemdlévající písni U vody vypískalo.
Ebenové nic nelámou přes koleno, ani kariéru svého tria. (Kritikovi to musí být jedno, ale kamarád je za to vděčný.) Za dvacet devět let vydávají teprve čtvrté album. Každý má svůj život a čas jim letí jak revírníkovi v Lišce Bystroušce. Klávesista Kryštof krom jiného vymyslel v Ústavu informatiky akademie věd server na předpověď počasí www.medard-online.cz, doma během devíti let čtyři děti. „Dvě holky s první ženou a dva kluky taky s první.“
Klarinetista, flétnista a saxofonista David vymyslel dva kluky dva, alb se skupinou Schola Gregoriana Pragensis dvanáct. S repertoárem Blízkých hlasů zdáli a japonskými buddhistickými mnichy teď objedou Německo, Lucembursko a Česko. Jestli na podzim opravdu začne ve Švýcarsku coby profesor přednášet gregoriánský chorál, smrskne se čas na koncerty Ebenů skoro k nule.
Abychom si o tom s Markem aspoň povídali, ochočili jsme si mobily. Snášejí s námi i zlé, taky loňský odchod Petra Ebena. „To víš, je nám smutno, ale odejít s takhle čistým štítem bych si taky přál.“
Nedivte se, že oddaluji nutnost poslouchat písničky z Chlebíčků stroze jako kritik. I tu nejzadíravější. „Možná, že se vůbec nikdy nepotkáme, bojíme se, že se vlastně dobře známe.“
Zdroj: Hospodářské noviny, 10.06.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články