| Vydáno 11.08.08 Týdenní komentáře Čtrnáct miliónů na houpačce dějin
Teď jsme v tom neštěstí my, čtrnáct miliónů Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků, Rusínů, Cikánů. Cítíme, co jsme dřív necítili, třebaže to existovalo. Nejsme vůbec první obětí věrolomné sovětské politiky, která nade všechny zájmy proletářského internacionalismu už několikrát v dějinách stavěla mocenské zájmy velkoruského impéria – což je asi nejpříhodnější název pro skutečnou podstatu složitých vnitřních sovětských svazků.
Co bylo připojení pobaltských národů, Lotyšů, Litevců a Estonců? Dodnes je nenávist těchto národů k Rusům tak obrovská, že to Evropan ani nechápe. Teprve nyní se bude veřejně a podrobně psát o tom, jak stalinisté před vypuknutím války s Hitlerem, v době Molotovovy diplomacie, vydali gestapu německé komunisty, kteří se skrývali v Moskvě a proč tehdy Ulbricht, sedící v Moskvě, nevyměnil Thälmanna za německé špióny, zatčené v SSSR. Každý ví, že ani zastřelení egyptští komunisté nebyli a nejsou pro Sověty překážkou v jejich líbánkách s Násirem. Zdají se nám hrozné materiální škody naší republiky způsobené krátkou okupací? Ale máte představu, co ztratila v r.1948 Jugoslávie, když pod stalinistickým tlakem všechny socialistické země zastavily své dodávky a přerušily stavbu všech rozestavěných objektů? Ne, nepovažujme se za první, dokonce ani za nejhorší oběť. Imperialistickou – v plném smyslu toho slova – velkoruskou politikou strádají i jiné malé národy, o politických skupinách a celých národních komunistických stranách ani nemluvě. Naše jediné prvenství je ve významu naší oběti: pohneme svědomím celého světa, nejvíc se o nás ví. I proto musíme vydržet, bez sebemenší známky toho, že jsme se smířili s tím být další gubernií, se vznešenějším názvem.
Zdroj: Mladý svět, zvláštní vydání č.4, 26.srpna 1968 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články