| Vydáno 22.08.08 Týdenní komentáře Usmívat se s Jamajkou, ostrovem reaggae a sprintu
Jamajčanů nejsou ani tři milióny. Zhruba čtvrtina co nás. Přesto jejich nevelký ostrov obohacuje od 60.let světovou rockovou hudbu a ovlivnil její zvuk víc než dokázaly všechny hudební velmoci krom Spojených států a Velké Británie.
Už beatlovská písnička Ob-la-di, Ob-la-da nebo Cecilia se Simonem ß Garfunkelem byly ohlasem jamajské hudby reggae. Album Boba Marleyho z roku 1975, Natty Dread, přirovnávali někteří kritici k významu beatlovského Seržanta Peppera. A v teenagerovské češtině i v provazcovitých účesech z něj zůstaly dredy.
Reggae sehrálo v zápasu za nezávislost Jamajky trochu podobnou úlohu jako Verdiho hudba při sjednocení Itálie. Jamajským Verdim byl zpěvák, kytarista a skladatel Bob Marley. Když zazpíval na stadiónu před 80 000 lidmi svou (a Perryho) novou písničku Smile Jamaica, usmáli se na sebe a podali si ruce dokonce i předáci dvou největších politických stran, soupeřících o moc v právě zrozeném státě.
Škoda, že se Marley, sám znamenitý fotbalista a šprýmař, nedožil minulé soboty a neviděl, jak jeho dvaadvacetiletý krajan Usain Bolt vyhrál v Pekingu olympijskou stovku v novém světovém rekordu.
Nejde jen o rekord ani o první jamajské sprinterské vítězství. To jednou zákonitě přijít muselo. Že ostatně z předchozích osmi olympijských medailí Marlene Otteyové nebyla nikdy žádná zlatá, to snad byl spíš rozmar osudu, kterému se zazdálo, že závodit dvacet let a neztrácet přitom nic ze své krásy, to je pro jednu Jamajčanku štěstí ažaž.
Jde o to, že Bolt se naráz stál králem i klaunem.
Už při první z jeho tří pekingských vítězných stovek jsem si vzpomněl na slavného trenéra dr.Ladislava Fišera. A pak pokaždé, nejvíc během finále. Fišer připravil v 50.letech mílaře Stanislava Jungwirtha ke světovým rekordům. Sám kdysi běhával 400 metrů, vlastně dlouhý sprint. Jednou prý – jak vyprávěl jeho současník Karel Kněnický – závodili bok po boku s jakýmsi snaživcem. Fišer ho stále povzbuzoval: „Ser si to, ser si to.“ A kousek před cílem mu utekl s pozdravem „A teď se poser“.
Jistěže se mi při Boltovi nevybavovaly jenom fišerovské provokace. Vždyť Fišer si taky jako jeden z prvních všiml i někdejšího fotbalového dorostence Viléma Mandlíka, který sotva prvně obul běžecké tretry, letěl jak vítr. Mandlíkův přírodní talent se pak složitě zaplétal, ale jestliže neměl boltovský humor, nechyběla mu Jamajčanova lehkost. Alespoň v mých očích, 23.června 1961 při Rošického memoriálu. Stovku tam s Mandlíkem běželi i dva Nigerijci, ale černošskou elastičnost předvedl on. Zkraje byl čtvrtý, 40 metrů před cílem stále jen na stejné úrovni s ostatními. A pak přišlo to, co diváci televizního přenosu znají z Pekingu v Boltově provedení: jakoby všichni soupeři ztuhli a sprintoval on jediný. Dokonce i ty ruce měl Mandlík v cíli roztažené jako Bolt. Československý rekord: 10,2 vteřiny. Mimochodem: v metrovém protivětru
Ještě pouhých pět let předtím by to znamenalo vyrovnání světového rekordu. Černý Američan Jesse Owens ho držel dvacet let, od berlínských olympijských her. Ostatní ho jen vyrovnávali. Až 3.srpna 1956 zaběhl Američan Willie Williams, symbolicky opět v Berlíně, čas 1O,1. Celý jsem se třásl, když jsem tehdy coby prázdninový elév Mladé fronty tu agenturní zprávu poeticky soustružil do tří řádků.
Na nejrychlejších chlapech planety je nádherné, že každý je jiný. Němec Armin Hary měl postavu desetibojaře, Ukrajinec Valerij Borzov podsaditost sedláka, Carl Lewis gazelí plavnost, Bob Hayes boxerskou muskulaturu.
Usain Bolt je se svými 195 centimetry a šaškovskými škleby i gesty cosi mezi Louisem Armstrongem, vysokoškolským basketbalistou, hvězdou reggae Peterem Toshem a temperamentním kazatelem. Závěry stovek vyklusává, kouká po soupeřích i po divácích, dává si ruku na srdce a do cíle vbíhá spíš bokem, jako při rozcvičování.
Jeho krajanka Shelly-Ann Fraserová po své vítězné stovce poskakovala bujně a nevycválaně, Bolt s nadhledem a elegancí zatančil na dráze několik figur.
Nic proti dalším 27 olympijským sportům ani proti více než 200 soutěžícím zemím, ale v součtu „uměleckého dojmu“ a technické hodnoty u mě v Pekingu vedou jamajští sprinteři.
Smile, Jamaica!
Zdroj: Hospodářské noviny, 19.08.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články