| Vydáno 30.09.08 Týdenní komentáře O velikém štěstí být chvíli s Leonardem Cohenem
Něco podobného jsem zažil jen když zemřel John Lennon. Od nedělního rána mi lidé volali i psali, protože nedokázali zadržet své pocity. Tentokrát své štěstí z tří a půl hodinového koncertu Leonarda Cohena.
Kluboví pořadatelé od Sedmihorek až po Zlín, nadšenci od stavebního dělníka Jardy Myslivečka po publicistu Jana Urbana, fotografové, knihovnice, výtvarníci, překladatelé. I bratislavský písničkář a primář tělovýchovné kliniky Pavel Malovič. Minulý týden ho Cohen ve Vídni tak očaroval, že mě předem připravoval na zázrak. Jen se bál, jestli je možné relativní soukromí Konzerthausu beze ztrát zaměnit sportovní halou.
Je to možné, byl to zázrak.
Přestože toulavý kanadský básník, prozaik, dramatik a písničkář kdysi napsal, že „naše oči přivykají okolí a obrňují se proti zázrakům.“
Zpěváci (i herci), co mají opravdový bas, těžko odolávají pokušení pořád sexy dunět. Cohenova ideální oktáva, do níž se mu vejdou téměř všechny jeho melodie, zní stejně podmanivě jako před čtyřiceti lety, když začínal. Přesto se žádnou písní vyzývavě neprosametil, všem slovům vtisknul přesnost a neobkresloval je barevnými efekty.
Nemohl jsem se dočkat, až začne: „Slýchával jsem o tajemném akordu, jejž hrával David a potěšoval jím Boha... Ten popletený král skládal Haleluja.“ Bono to zpívá pevně a suverénně, John Cale zamyšleně, Jeff Buckley andělsky, Glen Hansard rockově dynamicky. A dnešní Cohen? Vášnivěji než dřív, bez melancholie, s větším úsilím vyzpívat, že „v každém slově je plamen světla, ať už slyšíš co chceš, posvátné nebo hříšnické Haleluja.“
Cohen ale neblouzní v žádném romantickém vytržení, je pánem svého projevu a stihne sem vimprovizovat i narážku na Prahu. Magickému městu, jehož návštěvu si považuje za čest, pak věnuje pár krátkých vět. Děkuje, že uchováváme jeho písně. Je cítit, že ví, o čem a ke komu mluví.
V počátcích Cohenovy kariéry se aranžmá většiny jeho písní jakoby připodobňovala kytarám. A dívčí hlasy smyčcům. Jeho současnému zvuku přidávají nové barvy především nejroztodivnější dechové nástroje. Typické je, že když se v rukách jejich mistra Dina Solda z ničeho nic objeví i dobro, málem tu blyštivou kytaru přehlédnete. Neboť Cohenovi spoluhráči svoji univerzálnost nestaví na odiv. Není to ani třeba. Zpěvák je všechny představuje bezpočtukrát a cohenovsky básnivě. Stejně jako při zpěvu, i zde každé slovo propracovává k nejpřesnějšímu významu, nejednou objevně slavnostnímu. Kytarista u něj není sólový, ale „čarodějný“, případně „arpeggiový architekt“.
Velebná nádhera večera dýchá i z jeho prostoty a spolehnutí na sílu samojediné hudby. Žádné světelné efekty, žádné dýmy. Ze tří hezkých sboristek si za celý koncert žádná nevymění ani náušnici. Souznějí dokonale. Hvězdné číslo mají těsně před koncem, If It Be Your Will. Cohen recituje: „Je-li to vůle tvá, abych dál nemluvil a můj hlas byl tichý, jako bývával...“ A pak pokyne zpěvačkám, ustoupí dozadu a s nachýlenou hlavou jim dlouhé minuty mlčky naslouchá.
Celý koncert je až do detailů plný potvrzených cohenovských pravd. Ta nejprůkaznější zní: „Život není dokonalý, ale práce ano.“ Smí dnes oprávněně tvrdit zpěvák, který ve svých třiatřiceti letech při prvním veřejném vystoupení strachy utekl z pódia.
Když mi český diplomat Karel Pažourek, kdysi mladičký posluchač Cohenových nahrávek na klubových pořadech v Brně, vyprávěl, jak mu Cohen při obědech v Indii říkával, že by rád někdy přijel do Česka, připadalo mi to jak přelud.
Na konci sobotního večera mi byl vytoužený, tak dlouho nedostupný Kanaďan blízký, jako bych s ním už taky obědval. Jako bych s ním stál na pódiu v jednom sboru s muzikanty, ale i s techniky a bedňáky. Všichni se rozloučili písničkou starou přes půl století, Whither Thou Goest. Americký autor Guy Singer se inspiroval ze starozákonní knihy Rut. I s archaickou angličtinou z bible krále Jakuba.
„Kamkoli se obrátíš, půjdu, a kdekoli bydliti budeš, i já bydliti budu; lid tvůj lid můj a Bůh tvůj Bůh můj.“
Je veliké štěstí chvíli bydliti s Leonardem Cohenem.
Zdroj: Hospodářské noviny, 30.09.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články