| Vydáno 09.12.08 Týdenní komentáře Trnavská zpívající jezinka bezinka Ika Kraicová
Kdo se živí češtinou, měl by v životě vymyslet alespoň pět nových slov – býval požadavek Pavla Eisnera. Autor knižního Chrámu i tvrze naší mateřštiny by jistě ocenil i novotvary v jiné řeči. Zvláště v té nám nejbližší, slovenštině.
Barvitě je vytváří Eva Luka.
Jak v názvech svých básnických sbírek Divosestra (1999) a Diabloň (2005), tak v textech pro písničkářku Iku Kraicovou. Nejpodivuhodnější je Bazovica. „Narodila sa z bazy, čierna a divoká...v chrbtici zlatý pruh, čo mávajú len ryby.“ Vezměme si na pomoc černý bez, bezinkové víno i divokou žínku, stejně bazovicu těžko přeložíme líp než to vlastně nevědomky udělal po válce Jan Werich. Kesselringovu detektivní komedii Arsenic and Old Lace totiž přeložil v roce 1958 pro Divadlo ABC jako Jezinky bezinky.
Úchvatných písní o temném ženství je plné CD Vlčie balady. Dostal jsem je skoro náhodou. V éře rychlokvašených televizních supertalentů, reklamních rozhovorů před novými alby, opulentních křtů a draze zaplacených titulních fotografií v obrázkových časopisech mi poštou přišly Vlčie balady v papírovém obalu, bez firemní značky, bez jediné fotografie, jen s mailovou adresou Iky Kraicové.
Externí učitelka angličtiny, samorostlý trnavský kytarový a skladatelský samouk, je matkou dvou dospělých dcer. Svůj silný, hegerovsky pevný alt však stupňuje až k napětí, jaké mívala mladá Zuzana Michnová v začátcích skupiny Marsyas. Dechu má jak lokomotiva, dost pro zvlněná tempa, hlasitost i přelévání ostrých zvukových barev. Blíž než poněkud morbidním jezinkám bezinkám je místy Ika Kraicová vlkům, vyjícím smutně na měsíc.
Přesto tím nejpestřejším a nejoriginálnějším jsou na novém talentu přece jen texty.
Všechny je napsala Eva Luka (Lukáčová), univerzitní absolventka japonštiny i angličtiny, předem. Tedy opačně, než bývalo zvykem. Když tuhle zažitou praxi na Slovensku změnil Dežo Ursiny, jeho textaři Ivanu Štrpkovi mnozí čeští autoři záviděli právo první tvorby. Co jen se třeba Pavel Kopta natrápil s vyplňováním skladatelských „křížovek“! Posléze si mezi sebou zavedli štrpkovskou praxi i básník Pavel Šrut s Petrem Skoumalem. Díky tomu nalezl Michal Prokop, do té doby především soulový stylista, svůj český zvuk, hlubší obsah i výrazovou osobitost.
Ika Kraicová, po matce Romka, se vzhlédla v poezii „bílé“ Evy Luky brzy; v Trnavě společně chodily do gymnázia Jána Hollého. Věděly o sobě, ale dlouho se vzájemně obcházely. Zatímco literátka už překládala (mj. E.A.Poe, Abe Kóbó) a sbírala ceny za své vlastní sbírky, hudebnice zpívala se svým bratrem ve skupině Nirvana, vdala se za baskytaristu Romana Kraice, v roce 2004 založila skupina Romanika a vydala s ní album Svetlo a tiene.
Práci nákupčí a asistentky v zahraničních firmách se snažila dělat co nejlíp, ale víc ji přitahovala hudba.
Až v březnu 2006 ale konečně Kraicová na křtu knihy Diabloň poprosila Luku, aby jí napsala texty podle jungiánské knihy americké spisovatelky Clarissy Pinkoly Estésové, Ženy, které běhaly s vlky.
Po dvou týdnech jich Luka přinesla pět. Měly tak strhující rytmus, že jejich zhudebnění šlo prý Kraicové jak po másle. Uvědomila si: „...jsou mému srdci blízké. Odhaluji v nich i vlastní skryté pravdy a to mi pomáhá osvobodit se.“
Proto absolvovala pěvecký kurs U Idy Kelarové v Bystrém. Chodila tam i do kytarové dílny Deža Duždy. Od osvobozující i šamanské osobnosti Kelarové se včas zase vrátila k sobě samé.
Předevčírem jsem viděl Kraicovou poprvé na pódiu. V pražském bluesovém sklepě nás poslouchalo ztěží devět. Právě tolik zpívala písniček. Včetně sedmi nových z dalšího chystaného alba Milenka všetkých. Mezi nimi mi občas utkvěl v paměti i některý silný verš recitujících mladých autorů, Zuzky Fapšové (Máš šikmý hlas...Uzavřeš se jako kvítek na noc) a Andreje Šeligy (Pod starou hruškou vybuchují minová pole vos). Všechno to souznělo s mými čerstvými dojmy z vídeňské výstavy Vincenta van Gogha a berlínské expozice Paula Klee. I když v galeriích stály fronty diváků.
Ostatně když jsem byl před sedmi lety prvně na samostatném koncertu Radůzy, taky už po vydání jejího prvního CD, sedělo nás tam sedm.
Zdroj: Hospodářské noviny, 09.12.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články