| Vydáno 23.12.08 Týdenní komentáře Svět podle Nohavici a dvaadvaceti polských zpěváků
Komu se takhle povedl konec roku? Jaromír Nohavica nejdřív odevzdal ostravské opeře své přebásnění dalšího, třetího mozartovského libreta Figarovy svatby. Z not se opět čte lehce a zpěvně, jako Nohavicova obě předchozí mozartovská libreta. Zkouškou ohněm verše projdou až v ústech interpretů.
A nedávno v Polsku vyšel dvojdisk Swiat wedlug Nohavicy.
Není to tak docela rána z jasného nebe. Ta se jmenovala Cieszyňskie nebe/Těšínské niebo, Lipusova slezská divadelní inscenace už před čtyřmi lety, inspirovaná a proložená Nohavicovými písničkami. Půl z nich bylo zpívaných polsky v překladech dramaturgyně a scenáristky Renaty Putzlacherové.
Kdy se ale českému písničkáři stane, aby mu v jiné zemi přeložili a nazpívali podobné „best of“? A nemýlím-li se, ani kdybychom spojili všechny české verze polských hitů Maryly Rodowiczové, Ewy Demarczykové, Marka Grechuty a Czeslawa Niemena, nepřečíslily by současný polský projekt.
Po dvou letech příprav je na světě jednatřicet Nohavicových přeložených písniček, schystaných v pěti studiích jednadvaceti polskými zpěvačkami a zpěváky, pětadvaceti muzikanty a devíti aranžéry. Odečtěme pouze Gdy odwale kita (Až to se mnu sekne); Nohavica si ji nazpíval sám, o poznání míň melodicky, než je u něj zvykem, i tak ovšem ve srovnání s většinou polských interpretů zpěvněji.
Poláci, představeni většinou dvěma nahrávkami, jsou zajímaví už tím, co si z ostravského rodáka a někdejšího dlouholetého těšíňana vybrali. S výjimkou songu Pane prezidente, kde Krzysztof Daukszewicz - jako jediný - dokonce výrazně změnil obsah textu a napasoval ho na současného polského prezidenta, tu není žádná jednoznačně politická „řachanda“. I ze Jdou po mně jdou Andrzej Sikorowski vytěžil hlavně hospodsky drsnou družnost.
Nohavicova „polská“ přitažlivost vychází, zdá se, především z básnivých textů. Čili z toho, čím je silná i tradice polského šansonu. Zúčastnění zpěváci vsazují každé polské slovo s úctou a přesností, pevně jako klenební kámen. Hudebně je pro mnohé určující Nohavicův zvuk: jakoby jim jeho nahrávky vrostly do hlasivek. Tahle uctivá a ne úplně snadná nápodoba svědčí nejlépe Tolkovi Murackému, iniciátorovi celého projektu a hlavnímu překladateli. Zvláště v Zítra ráno v pět.
Podivuhodné je podání Darmoděje od Stanislava Soyky. Zadumané, teskné, bez Nohavicových temnějších podtextů, hudebně ne zrovna šťastně vzdálené originálu – a přesto celkově jedno z nejsilnějších.
Při poslechu písniček převzatých z Mého smutného srdce si vzpomínám, kolik jen se mě u nás před osmi lety ptalo lidí, jestli mě to album taky poněkud zklamalo. Vůbec ne. Mě ovšem nenapadlo srovnávat je s Mikymauzoleem nebo s Divným stoletím. Jen mi bylo tehdy líto, že příležitost udělat zcela mimimopolitické, milostné a osobní album už život nedopřál i Nohavicovu vzoru, Karlu Krylovi. Košilku, citlivou a prostou k nerozeznání od autentické národní písničky, nazpíval Michal Lanuszka jako duet se svou akustickou kytarou, trochu se stopami surrealistického šansonu. Jako jelen, když vodu chce pít – to jsme s Elzbietou Wojnowskou, mimochodem výtečnou i v písni To, co nemám, nemůžu ti dát, v pozměněném rytmu i tempu, ale i v napjatém, neunaveném komorním jazzu.
Polský Svět podle Nohavici uvádí těsně před závěrem i jediného „našeho starého známého“, Tadeusze Wozniaka (Mám jizvu na rtu), načež končí přesně tak jako autorovo koncertní vítkovické album Doma. Totiž Andělem strážným. Potřetí a nejúčinněji s Elzbietou Wojnowskou. Krásná tečka za mimořádným dílem.
Oni Poláci vůbec mají nějak blíž k nám než my k nim.
Zatímco se v Česku vedou žabomyší války o to, jestli smí Daniel Landa zpívat Kryla, sousedé ho nahrávají už dávno. A taková Antonina Krzysztoňová osobitě a nepřekonatelně (opět: ve vzorných překladech), jak na moravských koncertech, tak na svém albu Czas bez skarg.
Nohavica hledí do Polska dávno. Má proč.
Kdo například slyšel poslední alba Joanny Slowiňské, ví, že i Svět podle současných polských písničkářů by zněl českému publiku objevně.
Zdroj: Hospodářské noviny, 23.12.2008 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články