| Vydáno 20.01.09 Týdenní komentáře Cez okno vošli Pravda a Lož, mohol si vybrať Ján
Básně a písně o vzdoru a svobodě jsou prý vždycky příliš opožděné nebo příliš předčasné: buď vzpomínka nebo vidina - tvrdil před čtyřiceti lety americký myslitel německého původu Herbert Marcuse. Zdá se, že měl pravdu a že výjimky jako husitský chorál Ktož sú boží bojovníci nebo revolucionářská Marseillaisa jen potvrzují pravidlo.
Ostatně vzpomínkou je i píseň Ticho, která zazněla ve dvouhodinovém večerním bloku, jímž předvčerem uctil II.program České televize památku Jana Palacha a dalších obětí boje proti komunistickému násilí. Studující elektrotechniky a hudebník Bohdan Mikolášek, stejně mladý jako Jan Palach, napsal své Ticho hned, jak se 25.ledna 1969 vrátil z pohřebního zástupu domů na kolej. Nadčasová síla Ticha je, myslím, víc v hudebním vystižení tehdejší atmosféry a v autorově citově zvlněném zpěvu než v samotném textu.
Hroznou otázku, jaká se vlastně v takové chvíli „hodí“ hudba, jsem prvně musel zodpovědět krátce poté, co Palach zemřel. V Československém rozhlasu jsem se tehdy podílel na přípravě hitparádového seriálu Třináct na houpačce. Nasadit další běžný díl bylo nemyslitelné. Soutěž jsme vynechali a celou hodinu jsme hráli bez jakéhokoli komentáře nebo odhlašování písničky Karla Kryla, jednu od Vladimíra Merty (Dlouho se mi zdá) a vůbec nejlepší, s bratislavskou skupinou Prúdy, Baladu o smutnom Jánovi.
Mezitím jsme s Miroslavou Filipovou-Černou pouze četli citáty z Bible. Když je pro nás vybíral proděkan Komenského bohoslovecké fakulty profesor František Mrázek Dobiáš, vzal prostě do rukou Bibli, poslechl si písničku, pokaždé se jen chviličku zamyslel, nalistoval a už četl nejpřiléhavější verš. Podobně rychle mi dodnes vyvstává na mysli, kdykoli se mluví o pravdě, lži a odvaze, jen jediná písnička: Balada o smutnom Jánovi.
„Mohol si vybrať Pravdu a Lož, váhavý Ján. Mladú, krásnu a vábivú Lož videl Ján. starú, všednú a plesnivú Pravdu spoznal Ján“.
Na závěrečných slovech jakoby tehdy ještě nestačil oschnout inkoust. „Smiech je praskot suchých konárov, mŕtvy je Ján.“
Ale ve skutečnosti byla Balada stará už tři roky.
Slova napsal šestnáctiletý Boris Filan na střední škole v Novohradské ulici při hodině biologie. Jeho hlavní pohnutkou byl strach, aby nepřišel o nejlepšího kamaráda Pavola Hammela. Seděli spolu v lavici, znali se sedm let. Pak mu ale Hammel začal z klukovského světa unikat do bigbeatových skupin. „A ja som veril, že keď dokážem preňho písať texty, tak sa udržím v tandeme. Nikdy pred tým textom som nenapísal ani jediný riadok poézie, ani pesničkového textu..“
Hammel si odnesl text domů. Druhý den v něm chtěl Filan ještě něco dopisovat, ale naštěstí bylo pozdě: Hammel už ho zhudebnil. I náhody, zdá se, Baladě dlouho přály. Původní studiový snímek prý byl trochu pomalejší, do dnešní rychlosti ho upravili až později.
Do Houpačky jsme ho zařadili v listopadu 1967. Znovu ho chtělo slyšet 2 288 posluchačů (z 16 427) a to stačilo jen na předposlední, nepostupové místo.
V husákovské éře už nebylo pro Baladu v pražském rozhlasu místo. Zazněla ale z Mnichova, ve vysílání Svobodné Evropy. Zpěvačka Marie Rottrová tam při zájezdu totiž propašovala celý magnetofonový kotouč s houpačkovým palachovským pořadem – a tamní redaktoři jen místo našich hlasů sami namluvili Dobiášovy biblické citáty.
O mnoho let později začal Jarek Nohavica zpívat Vysockého písničku Pravda a lež v překladu Milana Dvořáka: „Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá, pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš. Jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda, ale až dokáže to, co dokáže lež.“ Jakoby se moskevský herec díval bratislavskému středoškolákovi přes rameno a opisoval...
Kam by Baladu o smutnom Jánovi asi zařadil Marcuse? Pro mě zůstává jednou z textařsky nejhlubších a hudebně nejprostších i nejvýraznějších písniček československého folkrocku. Poctou, která oba Jany, Palacha a Zajíce, i další mučedníky husákovské normalizace předběhla o tři roky.
Zdroj: Hospodářské noviny, 20.01.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články