| Vydáno 24.02.09 Týdenní komentáře Neohrožují nás stromy, ale piráti a líní úředníci
Aby nebylo mýlky: mnohem víc času než v přírodě trávím za volantem. Coby diskžokej ročně ujedu zhruba 40 000 kilometrů, celkově už nebudu daleko od miliónu.
Jezdím stále rád. Neříkám, že bez nehod, ale naštěstí zatím bez zranění. Tedy i bez nárazu na strom. Právě před tím mě chtějí líp ochránit silničáři, letos víc než dosud. Proto prý nejméně 15 000 stromů u silnic vykácejí. Jsem proti.
Správa silnic argumentuje údaji o mrtvých. Nikde jsem se ale nedočetl, jaký byl vedle „provinilých“ stromů podíl alkoholu, nedovolené rychlosti, nadměrného nákladu, špatného osvětlení, ojetých pneumatik, nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky atd.
Rozumím-li diskusím kolem stromořadí dobře, policisté mají statistiky a tlačí na silničáře, protože ti mají pily. Dovedeno do důsledků, až od silnic vyřežeme všechny stromy, žádné auto už do nich nenarazí.
Řidiči samozřejmě budou bourat a umírat jinak.
Pokud vyjdu ze svých zkušeností, nejnebezpečnější je řidičova únava, pak mlha a led. Proti této trojici jsou déšť i sníh spíš jenom otravné.
Jmenovat mezi nebezpečími stromy by mě vůbec nenapadlo.
Naopak mě uklidňují a trochu i chrání před větrem a sluncem. A co bych za ně kolikrát dal při dlouhodobém sněžení! Třeba když z dálnice od Brna odbočím k Hodonínu a všechny vozovky i pole najednou splynou v bílou pláň. V tu chvíli by byla stromová alej pro řidiče podobně spásonosná jako pro lyžaře v horách vysoké tyče podél turistických cest.
A to nechci přivolávat zátopy. Stejně přijdou samy a pak opět některé silnice nerozeznáme od polí, luk a řek. Ovšemže ty silnice beze stromů.
Krajiny, jimiž desítky let projíždím, jsou mi už stejně blízké jako lidé. Myslím, že český řidič má na zajímavé okolí štěstí. Dokonce i na dálnice: ta k Teplicím a k Ústí nad Labem mu ukazuje bývalé sopky, ta z Brna do Prahy se vlamuje do údolí řek a kolem Jihlavy stoupá až do krkonošských výšek, plzeňská člověka žene nahoru dolů, vpravo vlevo jako divoký kůň.
Ne vždycky jsem si toho vážil. Až v Německu jsem poznal, jak mohou dálnice šoféra zmořit.
Ale ať je dálnice seberoztodivnější, bez kusu obyčejné okresky by má řidičská radost a vnímavost chřadla. A beze stromů by uschla docela. Od dětství mě před Lázněmi Bělohrad vítá alej – a najednou by tam nebyla?
Už jsem takový šok před pár lety zažil. Zmizela alej od Mikulčic k velkomoravským vykopávkám. Trvalo mi minuty, než jsem se ujistil, kde stojím a co se stalo. Tehdy mi starosta vysvětlil, že stromy nebyly zdravé. Skutečně tam pak celou alej vysadili znova.
Onehdy nás v ČT jeden jihočeský úředník ujišťoval, že i oni místo stromů, odřezaných u silnice, zasadí nové. Jinde. Chlorofyl jako chlorofyl. A dorazil mě onen mluvčí, co nás jako zaostalé poučil o vývoji: že dnes už přece nejsou povozy a vozkové.
Nevěřím statistickému předpokladu, že kdo se rychlostí 90km/hod. nevejde do stromořadí nebo odmítá brzdit před zatáčkou, bude jezdit bezpečněji a míň (se) zabíjet jinde. Tito silniční piráti mě noc co noc oslňují dálkovými nebo matou nefungujícími světly, zatlačují až k pankejtu, předjíždějí ze všech stran a přese všechny čáry. Odhaduji, že beze stromů jejich drzost a hazardérství ještě stoupnou. Zažili jste někdy jejich rodeo mezi Litomyšlí a Svitavami, na úseku rovném, širokém a viditelném jak letištní dráha?
Dopravní policie je na ně krátká, tak chce aspoň kácet stromy. Anebo prý ještě sníží povolenou rychlost. A co má být? Zvykli jsme si na Rumlovu padesátku v obcích, že bychom ztřeštili třeba z osmdesátky jinde?
A navíc, páni silničáři, radní a vyšší zastupitelé: silnice nepatří výhradně šoférům. Naši předkové je stavěli i pro oko každého z nás. Vinuli je citlivě a smysluplně, z polí k zámkům, z návsí ke kostelům, hustými lesy a mohutnými kopci. Po nich to dokázali i železniční inženýři a nádražní architekti. Díky jim všem vrostly do české krajiny i mostní oblouky stejně jako muškáty pana přednosty stanice.
Vymyslete a podpořte i vy něco nového, účelného a pěkného, nadjezdy, podjezdy, patrové mosty, cokoli. Nebo aspoň udržujte v pořádku zdánlivé, ale tak důležité staré maličkosti, jako třeba odrazky na patnících.
Jen nebuďte líní přemýšlet a odhodlaní kácet.
Zdroj: Hospodářské noviny, 24.02.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články