| Vydáno 10.03.09 Týdenní komentáře Co začal Shakespearův, Vladislavův a Šlitrův sonet
Každá češtinářka má ve třídě nějaký beznadějný případ. Ta, co mívala Petra Kalandru, se ho jednou trpce zeptala, jestli vůbec umí nějakou básničku. Užasla! Zlobivý rocker spustil: "A proto odpouští má láska mému koni na cestě od tebe tu jeho loudavost."
Znal to ze Semaforu, dokonce i s autory. (Kdekdo tehdy myslel, že text napsal Jiří Suchý. I jeho mladší bratr Ondřej.) Ani Kalandra ovšem netušil, že autor veršů byl jen o málo starší než on. Jak Jan Vladislav nedávno řekl režisérce Haně Kofránkové, Shakespearovy Sonety přebásnil ještě před maturitou.
Onen jednapadesátý zazněl 12.října 1960 ve třetí semaforské premiéře Taková ztráta krve. Suchý do této „detektivky s hudbou“ vymyslel scénu, kde v roli knihkupce Františka přemlouvá chuligána Harryho Bedrnu (Waldemara Matušku), čtenáře rodokapsů, aby si koupil knihu sonetů. Šlitr se chytil koňské tématiky a úvodní čtyřverší – na popěvek stačilo – pojal jako country, včetně banja.
Zhudebněný Shakespeare pronikl k táborákům i do hospod stejně jako další hity z představení, Sluníčko, Sup a žluva nebo Klokočí. Ne že by tím Semafor své kritiky přesvědčil. Ještě rok poté o něm psal Sergej Machonin: „Stačí mu, že mladé lidi přitáhne do sálu... nevidí zdroj poezie a hudby, který by je mohl zasáhnout, v životě naší země.“
Když ale ještě za čtvrt století nabádal ostravský textař Zbyšek Malý mladé muzikanty, aby zhudebňovali českou poezii, buď měl na mysli pouze tu znormalizovanou, nebo byl hluchý.
Nejenže Semafor dosáhl svého rekordního počtu představení s úpravou Erbenovy Kytice. Všemožní, známí i neznámí divadelníci, šansoniéři, rockeři a folkaři si houfně nacházeli a zpívali, každý po svém, Hraběte, Seiferta, Horu, Nezvala, Halase, Holana, Ortena, Dyka, Šruta, Skácela, Fryntu, Mikuláška, Zahradníčka, Reynka, o překladech Villona, Préverta, Jesenina, Jefferse, Morgensterna nebo Vonneguta ani nemluvě.
Dokonce i komunisty nejostouzenější a kriminalizovaná skupina The Plastic People Of The Universe předvedla rekvalifikační komisi zjara 1973 Hlavsovo zhudebnění básně Jiřího Koláře Růže a mrtví.
Pro nezávislost nové generace hudebníků bylo příznačné, jak vedle zakazovaných básníků bez rozpaků zhudebňovali i ty protežované, „režimní“. Při svém výběru nekádrovali ani Floriana, natož třeba Kainara nebo Žáčka.
Dodnes jsem přesvědčen, že když třeba skupina C&K Vocal nepropůjčila svůj vícehlas jednomu z budovatelských opusů Zbyška Malého a Jindřicha Brabce, odmítla tím nejen tučný honorář, oficiální uznání a bezpáteřnost znormalizovaných uměleckých svazů, ale především šeď a nudu sériové budovatelské produkce.
Čemu se Ladislav Kantor, zakladatel C&K Vocalu, pokusil v dobré víře vtisknout poněkud akademické označení veršrock, to si žilo naplno, zejména v Brně a Praze. Pochopitelně: daleko od středního proudu, rozhlasu a televize. Takřka výlučně v klubech a menších divadlech.
Blížil se pád železné opony i vpád písničkářů do maturitních otázek. Nejdřív tam pronikli Jiří Suchý a Karel Kryl. Přidal bych aspoň Mertu, Třešňáka, Nohavicu a Plíhala.
I Shakespearovy sonety se od knihkupce Františka z Chlebodar rozšířily po vlasti. Ve starších a mladších přebásněních, i s několikerou novou hudbou. Ne každý jich zvládl tak mnoho a tak mnohotvárně jako Jiří Cerha, který pro C&K Vocal zhudebnil patnáct překladů Martina Hilského (Na CD Sonety je i nová verze A proto odpouští má láska).
Vybíráme si mezi nimi po hlasu srdce i paměti. Proto jsem až během dvacetiletého husákovského bezčasí a beznaděje našel tolik nových významů v sonetu číslo 66, zhudebňovaném patrně nejčastěji. „...a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít, a víru nejčistší zrazenou hořce plakat, a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných“.
Nejsilněji mi to zní s hudbou Marka Ebena. A jinak už to asi nebude. Jan Vladislav zanechal v počítači hotovou básnickou sbírku Příběhy, ale formově zpřesnit, odfrancouzštit své maturantské Sonety, už nestihl.
Dnes o třetí odpoledne prolnou strašnickým krematoriem dějiny, čest, umanutost a jedny z nejpropracovanějších veršů, co kdy člověku dal český jazyk.
Zdroj: Hospodářské noviny, 10.03.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články