| Vydáno 07.04.09 Týdenní komentáře Jacques Brel podle Bowieho, Srnce, Hegerové i Gotta
Zítra by mu bylo osmdesát. Od jeho smrti uplynulo přes třicet let, ale od posledního vystoupení už přes čtyřicet. Přesto zůstává Belgičan Jacques Brel stále největší hvězdou francouzského šansonu. A ještě něčím víc.
Jako Leonard Cohen s Brechtem a Weillem dohromady – zní jedna z nejvýstižnějších charakteristik Brelovy osobnosti.
Jeho největší hit Neopouštěj mě (Ne me quitte pas) si Francouzi zvolili v roce 1999 svou písní století. V překladu Pavla Kopty pro Hanu Hegerovou, Lásko prokletá, je o něco míň úpěnlivosti, v anglickém textu Roda McKuena, If You Go Away, o dost míň. Ten nahrálo jen v USA více než 270 interpretů, taky Scott Walker, Frank Sinatra a Brenda Leeová. Píseň je přebásněna i do dalších patnácti jazyků.
Brel se však na rozdíl od Edithy Piafové, Charlese Aznavoura nebo Gilberta Bécauda nepokoušel o celosvětový úspěch s pomocí cizojazyčných verzí; až na pár pozorností vůči své rodné vlámštině zpíval jenom francouzsky.
Třebaže u nás nikdy nekoncertoval, nevědomky udělal pro zdejší francouzštinu víc než všichni hostující šansoniéři dohromady. A to nejen díky působivým verzím Hegerové/Kopty. Bez reklamy a takřka naráz, silou své originality, přitáhl pozornost několika nadšených mladých franštinářů. Zatímco brněnský grafik Jaroslav Mysliveček přeložil deset textů do Brelova výběrového supraphonského alba (1972) na objednávku, Patrik Ouředník, Michal Novotný, Petr Špaček, zpěvačka Zuzana Hanzlová a další mi nosili své pokusy jen z radosti a pro radost.
Nemohla v nich ještě být zkušenost a zpěvnost dnešních překladů Jiřího Dědečka, ale i mezi nimi se už vyskytly perly. Nikdo před Ouředníkem ani po něm nepřeložil Brelův chvalozpěv na domovinu Le plat pays líp. Slehlá země – to bylo zvukově i obsahově bohatší než běžně užívaná Plochá zem.
Já dostal od Supraphonu za dramaturgii Brelova alba kromě obvyklé částky ještě další honorář, v roce 1972 královský: mohl jsem si ponechat všechny Brelovy desky, ze kterých jsem vybíral. (Takovou vydavatelskou velkomyslnost jsem pocítil poprvé a naposled.) Ze všech obalů pevně hledí Brelova tvář, většinou v životní velikosti; zmenšovat ji na cédéčkový formát je výtvarnické zvěrstvo.
„Jako otřesy motoru v něm vibrují prudkost, výbušná povaha a nervozita dvacátého století,“ vyjádřil svůj dojem z Brelova koncertu Jevgenij Jevtušenko. Že nešlo o básnickou nadsázku, mi potvrdil Jiří Srnec z Černého divadla svým dojmem z Brela v pařížské Olympii. „Ve druhé části zpíval nepřetržitě třičtvrtě hodiny, lilo z něho, musel se svlíct, držel to pořád v úžasném napětí, ale skončil s absolutně porobeným publikem. Přestože neumím francouzsky, byl jsem fascinován. Slyšel jsem už po světě kdekoho...ale Brel pro mě zůstává pořád nepřekonaným zážitkem.“
Ohromení živým Brelem trvalo jen krátce. Po roce 1966, kdy absolvoval 323 vystoupení včetně londýnské Royal Albert Hall, dobrovolně přestal koncertovat. Bylo mu protivné se v sedmatřiceti letech opakovat, raději se věnoval filmovému herectví i režii. Výjimku udělal jen v roce 1968: přeložil americký muzikálu Muž z kraje La Mancha a zahrál si titulní úlohu.
Když už divadelní svět nemohl mít samotného Brela, alespoň si o něm hrál. Na Broadway běžel tři roky muzikál Jacques Brel je živ a zdráv a bydlí v Paříži. Balet Národního divadla v Praze uvedl v roce 2007 Sólo pro tři, ve kterém choreograf Petr Zuska vzájemně umocnil hudbu Brela, Vysockého a Kryla.
Jako téměř každou hudbu, i Brelovu lze ovšem přizpůsobit tomu, kdo s ní zachází. Když David Bowie zpívá o námořnících v Amsterdamu nebo Judy Collinsová o dětech (Fils de...), nejsou daleko od Brela: ani dramatický rocker ani něžná folkařka. Když se Terry Jacks anglicky pustil do písně Le moribond, sice se s ní (Seasons In The Sun) prozpíval do čela americké i britské hitparády, ale Brela by v tom jeden nehledal. Stejně jako když Karel Gott v Borovcově textu Léta prázdnin zpívá Buď sbohem, brácho z dětských let. Brelův text je o umírání...
Smrti Brel vzdoroval na ostrově Hiva-Oa. Než ho rakovina v říjnu 1978 doběhla, obeplul s jachtou svět a z posledního dechu ještě natočil v Paříži album.
Bylo plné slunce a bouře, jako vždy.
Zdroj: Hospodářské noviny, 07.04.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články