| Vydáno 23.06.09 Týdenní komentáře Litomyšl aneb Od tradice k hledačství
Jestli někomu závidím moderní architekturu, pak určitě Berlíňanům. Co si nechali od světových architektů postavit na Postupimském náměstí, na tom můžu pokaždé oči nechat. Neuměl jsem si představit, že by cokoli podobně velkorysého, výrazného a originálního dopustili radní v Praze. Natož v Litomyšli.
Ne že by Smetanovu rodišti vládl duch Zdeňka Nejedlého. Gottwaldův ministr by jistě na „svém“ jubilejním, šedesát let starém festivalu nedovolil třikrát uvést Rusalku, podle něj „v celkové intenci dílo chybné, špatné.“
A protože nejezdím na Smetanovu Litomyšl jen za hudbou, zvykl jsem si, jak do zámecké renesance i přilehlých zahrad vrostly sochy novousedlíka Olbrama Zoubka a jim v patách ještě výbojnější výtvarná díla.
Ale na obrovité kamenné, dřevěné a kovové monumenty Aleše Veselého jsem připravený nebyl. Je jich po Litomyšli patnáct, od pozítří prý sedmnáct. Pokud někoho zaskočily, vůbec se nedivím. Mně, výtvarnému laikovi, připadá nápad umístit je v historickém jádru úžasný.
Líbí se mi, že s ničím prvoplánově nekontrastují, nic nevyvažují ani nekarikují. Říct, že Veselého plastiky jsou nefigurativní, je málo. Jsou neliterární. Vážné, podivínské a negroteskní. Přistihl jsem se, že se k nim chovám jako dětičky, které na ně sahají. Hladím balvan nebo se pokouším rozhoupat obří kouli.
Po takovém zážitku se mi zdálo skoro marné jít hned poslouchat hudbu. Ale Jiří Pavlica zkoušel na večerní předvčerejší premiéru Studánko, rubínko, „pro malé posluchače a jejich rodiče.“
Názory na primáše Hradišťanu a vůbec celého Pavlicu se občas liší. Podobně jako na Veselého. Ale Juru dobře znám; abych zmírnil pokušení kamarádíčkovství, shrnuji nejdřív fakta. Podle některých milovníků cimbálek prý Pavlica pokazil starý Hradišťan. Jenže s tématickými pořady namísto obehrávání nejznámějších dolňáckých písniček přišel už Pavlicův předchůdce primáš Jaroslav Staněk.
Přelomové bylo album Byla vojna u Slavkova (1982). Jím se osmadvacetiletý Pavlica začal odpoutávat od námětového stereotypu šohajíčků s vínečkem. To si ještě netroufnul přiznat své autorství některých „národních“ písní.
Na Ozvěnách duše (1994) už byla polovina skladeb jeho. Omlazená sestava Hradišťanu si je rok nato ověřila na folklorním festivalu ve Washingtonu. Nešlo jen o vyprodaná cédéčka a plné stany návštěvníků. Tamní pořadatelé i zvukaři mi říkali, že lepší hudbu v historii festivalu ještě neslyšeli.
Nejpozději při washingtonském improvizování Hradišťanu s kapverdskými muzikanty bylo zřejmé, že takový stupeň hudební představivosti a technické zdatnosti je nad možnostmi tradičních cimbálových i jiných folklorních kapel. Že Hradišťan je prostě univerzálnější. A zároveň víc Pavlicův.
Od té doby Pavlica zkomponoval a případně i nahrál úctyhodný objem hudby, včetně duchovní. Široký ohlas skácelovského Slunovratu vyvolal i jeho jevištní podobu. Její spoluautorka, choreografka a vedoucí hradišťanských tanečníků Ladislava Košíková, se s Pavlicou teď znovu sešla v pořadu Studánko, rubínko.
První dojem: Pavlica se neopakuje rytmicky, melodicky ani aranžérsky. Ať zhudebňuje verše Věry Provazníkové, Halasovy, Nechvátalovy nebo Skácelovy, jeho nejsilnějším talentem je přirozená zpěvnost. Skácelovou Uspávankou se nevyhne srovnání s vícevrstevnatější verzí Bittové, ta je ovšem „pro dospělé“.
Druhý dojem: děti z Hradišťanu zpívají krásně. Všechny, i pětiletá Barborka Pokorná - její maminka Alice Holubová si v Litomyšli zakoncertovala těsně před dalším porodem - a stejně mladý Marek Pavlica. Pěkně zněla i odrostlejší brněnská Kantiléna.
Šťastná to země, kde i po Šlitrovi & Suchém, Skoumalovi & Vodňanském a Uhlířovi & Svěrákovi někdo takhle umí psát, zpívat (a tančit!) pro děti. A kde není hřích opustit tradici a jít svou cestou.
Zdroj: Hospodářské noviny, 23.06.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články