| Vydáno 04.08.09 Týdenní komentáře Letní Špejchar blues, překvapivé a radostné
Zezadu vypadal úplně jak Vláďa Mišík. Od šedivých pačesů až po fotbalové nohy v kraťasech. Však bydlí hned za rohem. Jenže neměl berle. Stál jak vojáček. Klepat na rameno cizímu člověku? Než na mě u pultu přišla řada, zmizel.
„Nebyl´s teďko v nonstopu nad tunelem?“ – telefonoval jsem mu nejistě, s nepatrnou nadějí. „Byl.“ Samým štěstím jsem se skoro zakoktal.
Bylo to nejen první hezké překvapení po nedávné sérii odchodů Waldemara Matušky, Michaela Jacksona a Heinze Edelmanna, výtvarníka filmu Žlutá ponorka a rodáka z Ústí nad Labem. Pro mě to je i největší radost za poslední léta.
Jestli se vůbec někdo u nás na Letné vyrovnal s představou Mišíka na invalidním vozíku, pak snad jen on sám. Nesl to, zdálo se, stejně klidně, jako když mu kdysi komunisté zakázali zpívat. Se svou skupinou Etc... dál koncertoval, domů do druhého patra ho vynášeli a snášeli. Říkal, že podle doktorů se „to možná za čas zavápní“ a zase se bude moci postavit.
Když jsem ho pak prvně uviděl, jak jde o berlích na poštu, napadlo mě jen zaplaťpánbůh. Na nějaké budoucí odložení berel jsem, přiznávám, ještě vůbec nepomyslel.
Za ta léta jsem si zvyknul, že nezničitelný rocker a bluesman, syn slovenské pracovnice Červeného kříže a amerického důstojníka, je pořád stejný, jako když jsme sedávali v bufetu Na Špejchaře. Ať zpívá statisícům, které na Letenské pláni vypískají předsedu vlády, nebo zasedá v České národní radě.
Nač si už asi nezvyknu, je jeho pokorná věcnost. I moje chvalozpěvy na své zdraví uzemnil: vlastně se prý podstatně zlepšilo už v prosinci, ale v dubnu ještě musel na rehabilitace, učit se zase chodit. A zhruba někdy v květnu se to naučil. „Víš, ale do tramvaje si ještě beru hůlku.“
Ještě neodeznělo potěšení nad kráčejícím Vláďou a už je tu další krásný budíček po jiném chmurném snu, taky nesnesitelně dlouhém: textaři Zdeňku Rytířovi se postupně vrátilo vědomí, pohyb i řeč.
Vždycky se zdálo, že Rytíř je ve vztahu k nemocem takřka protipólem Mišíka. S Michalem Tučným se trumfovali, kdo je nemocnější a prodělal víc operací. Nebyl jsem z Rytířova okolí sám, kdo si na Zdeňkovo zdravotní zpravodajství tak zvykl, že je trochu přestal brát vážně. Tentokrát to ale s pověstným sarkastikem bylo zlé. Na dubnovém koncertu v Lucerně, odkud Václav Neckář pogratuloval několika svým spolupracovníkům k jejich letošním jubilejím, jeho kamarád a svého času hlavní rádce chyběl. Kvůli těžké plicní nemoci ležel od listopadu v motolské nemocnici.
Nedalo se mu tam ani volat; 11.dubna o svých pětašedesátinách nemohl vstát ani mluvit. Byl rád, že už aspoň není v umělém spánku a dýchá. A bojuje jak nikdy.
O tomto víkendu už zněl do telefonu jako obyčejně. Svůj stav mi líčil - jako obyčejně – coby zajímavost. Tam, kde leží, se to blbě jmenuje OCHRIP, ale výborně se o něj starají. (Oddělení chronické resuscitační intenzivní péče.) Má v krku takovou trubičku, jako mívával Jan Werich. Do dvou měsíců by mohl být už doma v Řevnicích.
Před zhruba pětačtyřiceti lety si byli Rytíř s Mišíkem, aniž by to možná věděli, muzikantsky blízko. Skrze blues. Především skrze Špejchar blues. Není důležité, který z veršů tohoto vpravdě zlidovělého textu napsal Rytíř a který Ivan Wünsch. Všechny je zpíval Mišík. (I Kalandra, Vláďa Merta a kdekdo.)
Rytíře to potom táhlo i k popu a ke country. Zejména českou country music několikrát předělal do osobité podoby; ještě víc než textařsky ji měnil jako dramaturg, skladatel, producent i drsný zpěvák. Michalu Tučnému i Petru Spálenému vpodstatě vymyslel nové a pěkné kapitoly jejich kariér.
Dávnou písničku Život, kterou Rytíř dovolil Neckářovi nazpívat, „až bude vědět, o čem to je“, by dnes bez ohledu na žánry mohli zpívat všichni: Mišík, Neckář i Rytíř. Právem těch, co život nevzdávají.
|
Nejčtenější články