| Vydáno 11.08.09 Týdenní komentáře Husák prokoukl Gotta i tehdejší měšťáctví
Tak Karel Gott si myslí, že ho nechali oslavit sedmdesátiny a teď po něm půjdou. Kdo? Na tom nesejde. I bublina, která rychle splaskne, je v okurkové sezoně vítaná. Minulý týden házela barvami na stránkách novin, nejen bulvárních. Psal Gott z krátké cvičné emigrace dopis Gustávu Husákovi sám? Nebo jej napsal - dnes už nežijící - vedoucí zahraničního oddělení Pragokoncertu, jak teď "přiznává" jeho syn Bukovský mladší a jak se zdá pravděpodobné i Gottovu právníkovi?
Tehdy, na začátku husákovského normalizačního temna, jsem zrovna potkal režiséra Jiřího Menzela. Hned se šklíbil: "Nežijeme to v krásném státě? Vláda vyjednává s tenorem!"
Působilo to skutečně fantasmagoricky. Státostrana, která s lehkým srdcem zapomněla na celý exulantský umělecký Parnas od Rafaela Kubelíka přes Jiřího Voskovce po Alfreda Radoka, veřejně dělala ideologické i diplomatické kotrmelce, jen aby přivolala zpět na rodnou hroudu interpreta populární hudby.
Jenže stranu čekal sjezd a Husák při něm chtěl vymazat nepříjemné vzpomínky na onen protiokupační vysočanský. Bratislavský advokát dobře znal své pappenheimské. Coby blízký přítel básníka Novomeského a manžel literární překladatelky sice pohrdal nenávistnými karlínskými "kluky" i zpohodlnělou mávátkářskou většinou, ale nepodceňoval jejich měšťácké gusto.
To jen rudoprávní outsider Jan Kliment si mohl myslet (a napsat), že zlatého slavíka může soudružkám nahradit kavárenský odvar Humperdinckova barytonu Pavel Liška, lidem přezdívaný Ližprdynk.
Jak se Gott s bratry Štaidly vraceli z Německé spolkové republiky, mi vykládal jedné noci o tři roky později jejich otec Ladislav Štaidl.
Nechal se prý od policie telefonicky informovat o tom, kdy přejeli hranice, a taky o jejich dalších průjezdech až do Prahy. Nikdy se mnou nemluvil otevřeněji. Potřeboval se vypovídat i ze stesku nad Jiřím, který nedlouho předtím zahynul při autohavárii.
Starý pan Štaidl neměl komunisty rád. Vzali mu pilu a udělali z něj taxikáře. Tvrdil ale, že umělci jsou v každém režimu jako číšníci: musí obsluhovat. Věděl taky, že na jejich slávě se rádi přihřejí i straníci. S takovými měl složité vztahy, o jakých se v žádných dokumentech nepíše.
Takže i třeba věděl, jak si se mnou v Supraphonu povídal nový redaktor. Jak se ptal na hudbu Karla Svobody i Ládi Štaidla. Když mi pan Štaidl přerecitoval, co jsem odpověděl, pochopil jsem, že nový redaktor má buď fotografickou paměť, nebo skrytý nahrávací přístroj. Každopádně dával informace na více stran.
Ke Gottovi měl pan Štaidl vztah jako k dalšímu synovi, který si ale někdy nedá poradit. Říká prý komunistům hrozné věci, které mu mohou projít jen proto, že ho považují za blázna. Husákovi se nemohlo nedonést, co Gott vypráví. Důležitá však pro něj byla jen jejich ústní dohoda. Dodrželi ji oba: KSČ nebránila Gottovi ani jeho kapele v zahraniční kariéře, Gott na Západě neříkal nic, co by mohlo být režimu nepříjemné.
Kdo napsal dopis Husákovi s Gottovým podpisem, bylo z tohoto pohledu lhostejné už tenkrát a dnes tím spíš.
V celé té okurkové pseudoudálosti je pro mě skutečným otazníkem jen nepřítomnost jednoho jména: JUDr. František Hrabal. Že by ředitel Pragokoncertu, vyhlášené filiálky StB, a takřka rodinný přítel Štaidlových zůstal mimo tuto státně důležitou hru? Že by jeho podřízený Bukovský napsal onen dopis nejen za Gottovými, ale i Hrabalovými zády?
Pro otce Štaidla byl "takovým bodrým Moravákem". Pro Martu Kubišovou šiřitelem falešných pornografií. Zasloužilým umělcům i svědčil na svatbách. Po sametové revoluci se ještě ocitl na výplatní listině Pragokoncertu. Tuším, že coby odborný poradce autorodea.
Aspoň že není poslancem.
|
Nejčtenější články