| Vydáno 25.08.09 Týdenní komentáře Reprezentační trenér Haník své zásady neopustil
Když mužstvo prohrává, odnese to trenér. Většinou ho odvolají. Aby z vlastní vůle odešel bezprostředně poté, co s národním mužstvem postoupí na mistrovství světa, to znám jen v jediném provedení: od volejbalisty Zdeňka Haníka.
Prvně to udělal před osmi lety. Česko se tehdy díky čtvrtému místu na ostravském mistrovství Evropy probojovalo do Argentiny. „Vyšel mi jeden turnaj,“ zdrženlivě odpovídal na gratulace. Soukromě se svěřil, že měl v Ostravě problémy s hráči i s vedením. „Mluvili mi do toho hned po prvním zápase se Slovinskem.“ Trenérskou smlouvu proto v září 2001 neobnovil.
Před čtyřmi lety se k reprezentaci po krátkém rozmýšlení vrátil. Patřil jsem tehdy k těm, co pro to příliš nebyli. Známe se bezmála dvacet let, vážím si ho, mám ho rád a nechci, aby se moc trápil. Čímž nemyslím porážkami na hřišti. Ty zvládat umí.
Minulý týden jsem společně s jeho spolužákem z brněnské univerzity, vytrvalcem Tomášem Hromkem, opět Haníkovi gratuloval k postupu Česka na mistrovství světa. Esemesky byly rychlé. „Děkuji vám chlapci, ale před několika hodinami jsem odstoupil z funkce trenéra. Jirka to zná...“
Takže na evropský šampionát do Turecka za devět dní a na světový příští rok do Itálie už pojedou reprezentanti pod vedením Haníkova dosavadního asistenta Jana Svobody. A s novým členem realizačního týmu, někdejším báječným smečařem Milanem Hadravou. Kdysi mimochodem býval podobným bouřlivákem jako Haník. Však taky byli z reprezentace společně vyřazeni měsíc před mistrovstvím světa 1990.
Dvaapadesátiletý Zdeněk Haník pocítil Volejbalové trůny i kanály – jak nazval jednu ze svých knih - na vlastní kůži. Rozpoznal své chyby i talenty, učil se novému a dospěl v uznávaného trenéra, který to má v hlavě i v rukách. Vedl ligová mužstva ve Vídni i v Bratislavě a rakouskou reprezentaci.
Trénovat naše národní mužstvo mu pokaždé nabídl předseda Českého volejbalového svazu Antonín Lébl. Osobnost stejně vyhraněná, ale tužší, proslulá silovou hrou i mimo dvorec. Tyhle dva protiklady se nepřitahovaly, ale respektovaly. Když se letos v květnu pod Léblem třásla židle, Haník se ho zastal:
„Česká volejbalová obec má velký problém s jeho autoritativností (já ne), za jedinou jeho chybu pokládám nedostatečnou delegaci pravomocí a podporu samostatnosti při řízení dílčích segmentů volejbalu (ovšem, kdo je bez chyb, ať hodí kamenem…)“
Prostě Haník neznal schopnějšího protikandidáta a tak znova překousnul, že mu Lébl mluvívá i do sestavy. Těm, kdo trenéra podezírali z užitkového spiklenectví s Léblem, připomněl:
„Taky nevím, proč jsem se do této země v roce 2000 po deseti letech v Rakousku vracel. Sleduji s údivem, že čím víc jsem toho pro český volejbal udělal (do roku 2000 téměř nic, pouze založení Antukové ligy a MR v tahaném deblu), tím mám více nepřátel. Proč jsem se vracel? Asi by mi chyběl tahaný debl, buřty s cibulí, psychologie českého člověka, Praha magická, Nohavica a Mišík, čeština, možná i ,česká ulička´. Proč jsem se vracel do země, kde (jak řekl Velasco) každý volejbalista na všechno říká ano, ale... Ostatně tento Argentinec, trojnásobný mistr světa, odcházel z Čech po roce práce jako zpráskaný pes.“
Haník odešel den po úspěšné kvalifikaci v Liberci do nemocnice s ledvinovou kolikou. Pravděpodobně způsobenou i nervovým přepětím. A pak opustil i práci, kterou umí nejlíp.
„Jestli má někdo někoho vést a nést plnou odpovědnost za výsledek, měl by mít možnost si zařídit věci podle svého vnitřního přesvědčení. A já jsem měl poslední dobou dojem, že tuhle moc u mužstva už nějaký čas ztrácím,“ řekl v České televizi.
Možná jsou i lepší trenérské zásady. Zdeněk Haník dodržel ty své. Učinil dobře své duši i všem, kdo si protiví kolektivní nezodpovědnost a neříkají ano, ale...
Zdroj: Hospodářské noviny, 25.08.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články