| Vydáno 29.09.09 Týdenní komentáře Mít přítele, který neodsuzuje, ale rozumí
Být synem jakéhokoli národního hrdiny není snadné. Natož Jaroslava Šimsy, žáka filozofů Emanuela Rádla a J.L.Hromádky, archiváře prezidenta Masaryka, sekretáře YMCA, publicisty a protinacistického odbojáře. Žil bezmála jako světec. Určitě tak zemřel: v koncentráku v Dachau se před koncem války nakazil tyfem při ošetřování chlapce židovského původu z Podkarpatské Rusi.
Dopisem odpustil nejen tomu, kdo ho udal. Myslel i na poválečné poražené. „I potom bude třeba mírové práce, smíření národů a mocnějšího šíření evangelia v odkřesťanštělé Evropě,“ psal domů v dubnu 1944. „Kéž by se chlapci chtěli nějak aktivně té práce zúčastnit!“
Patnáctiletý chlapec Jan Šimsa se 10.května 1945 v Praze Nuslích zastal Němky a její holčičky před rozlíceným davem. Div že sám nebyl zlynčovaný. V třídním časopisu protestoval proti tomu, jak se v internačních táborech zachází s dětmi Němců a kolaborantů.
Sám sebe přitom považoval až do únorového šoku 1948 za „pokrokového“ svazáka. Když ale při studentské demonstraci zatkli Jakuba Trojana (v roce 1969 pochovával Jana Palacha), chtěl ho jít s pistolí osvobodit.
Prvně ho komunistická policie vyslýchala kvůli dalšímu strojopisnému časopisu v roce 1952. Pak mnohokrát. V roce 1966 na schůzi Svazu českobratrského evangelického duchovenstva veřejně promluvil o nátlaku StB na duchovní. „Zlomil kouzlo“ a přidali se i Jan Dus a Jakub Trojan.
Poznal jsem ho, když mi bylo devatenáct. Měli jsme ve vinohradském sboru rádi taky jeho recesismus. Zaujal jím prý i svou manželku, vystudovanou archivářku Milenu. Plno je ho v Bitkách Jana Šimsy, knižním protipólu básnického výboru Navzdory.
Do nás mladších moudře necpal své zaujetí pro teology Karla Bartha, Dietricha Bonhöffera a Pierra Teilharda de Chardina. O ně se v roce 1958 opíral i cyklus jeho kázání Nová orientace. Ten název se také vžil pro nový myšlenkový směr českého protestantismu.
Šimsa nepřemýšlel nově pouze uvnitř církve. Prolamoval i bariéry, jimiž ji obehnali komunisté. Už v lednu 1967 si začal korespondovat s Ludvíkem Vaculíkem. Kniha jejich dopisů Vážený pane Mikule je oboustranně kritická, upřímná a místy horoucí.
„Bůh se svou spravedlností a svatostí je k neunesení. Proto tak zoufale potřebujeme přítele, který neodsuzuje, ale rozumí, který jí a baví se s publikány a nevěstkami, který je jen a jen lidský...“, píše Šimsa.
Jeho proslulá korespondenční přátelství zesílila zvláště poté, co mu komunisté odebrali státní souhlas k farářování. Dopisy oživoval spoustou detailů. Psával si i s profesorem Janem Patočkou, prvním mluvčím Charty.
Když ji podepisoval Šimsa, bylo pod ní prvních 240 jmen. Třetinu z nich znal osobně.
Charta nebyla jediný důvod, proč k Šimsovým do domu v Králově Poli několikrát vtrhla policie. Scházeli se tam studenti, umělci, věříci i nevěřící, Božena Komárková, Milan Uhde, Jan Trefulka, Jiří Müller, Milan Jelínek, Ladislav Hejdánek, o Vaculíkových ani nemluvě.
Při domovní prohlídce 30.května 1978 se pokusil poručík Miloš Bata vykroutit Mileně Šimsové z rukou poslední dopis od Jana Patočky. Matoušovo evangelium sice nabádá „kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou,“ ale tady byla uhozena žena. Po Šimsově obranném bodyčeku spadl Bata na gauč. Jeho kolegové se zachechtali, ale Šimsa si odseděl osm měsíců a dva dny. Teprve po třiceti letech (!) Nejvyšší soud loni zrušil někdejší rozsudek – a to až po vyjádření Ústavního soudu.
V názoru na nepokořeného Šimsu se rozcházeli i církevní bratři. Chová se jako chlap nebo žene své tři děti do neštěstí? S čistým svědomím mu mohou v sobotu blahopřát k osmdesátinám především jeho brněnští.
Jeho spoluvězeň z Plzně-Borů Václav Havel mu udělil Řád TGM IV.třídy už v roce 1991.
Zdroj: Hospodářské noviny, 29.09.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články