| Vydáno 10.11.09 Týdenní komentáře Muzeum, kde vás poučí a rozesmějí i na záchodě
Ani konzervativní, ani dryáčnické, zkrátka muzeum dle mého gusta jsem našel předminulý týden na Pennsylvánské třídě ve Washingtonu. Je mladé půldruhého roku a ve svém přesném a vtipném názvu má zkratkovitý novotvar, pro jaké je angličtina jak stvořená: Newseum. Těch zpráv, news, je v něm šest poschodí a podávají jako na dlani světovou historii sdělovacích prostředků, tedy čtyři staletí.
Sedmá velmoc svou sílu nejdřív elegantně zpochybní hned u hlavního vchodu. „Mýlit se je lidské, opravit se je božské“ – čteme při vstupu na toaletu. Její kachlíkové stěny jsou totiž ozdobeny nešikovnými formulacemi nebo vadnými informacemi z novin.
Citáty jsou i nadále téměř na každém kroku, už ale vážné, téměř všechny na velké americké téma: žurnalistika a svoboda. „Dejte lidem fakta a země bude zachráněna,“ řekl už Abraham Lincoln. Nejradši bych si tam opsal všechny, ovšem senátor Daniel P.Moynihan snad musel navštívit Československo právě za husákovské normalizace: „Když člověk přijede do nějaké země a zjistí, že noviny jsou plné jen dobrých zpráv, pak jsou dobří občané ve vězení.“
Je příznačné, že první Pulitzerovu cenu za fotografii dostala momentka ze stávkové bitky u Fordů v roce 1942. Vítězné snímky tu defilují všechny, od roku 1968 po dvou, ty nejvýraznější i ve větším formátu a se strohou poznámkou. Z ní třeba vím, že vyzáblé dítě v mateřském náručí černé Madony (1985 Hlad v Etiopii) chvíli po fotografování zemřelo.
Tady, a během čtyřhodinové prohlídky ještě mnohokrát, novinář odkázaný na pouhá slova fotoreportérům závidí. Namísto úvah o nepraktičnosti dávného prezidentského kandidáta Adlaie Stevensona – spodní pohled na jeho děravou podrážku. Po všech dokumentech o kubánské krizi a opakovaném vyslechnutí projevu Johna Kennedyho, vyhlašujícího blokádu Kuby v roce 1962 – záběr na ohnutá záda a skloněné hlavy Kennedyho a Eisenhowera, nesoucími na pěšině v Camp Davidu svou odpovědnost za možnou světovou válku.
Kdo líp než mluvené angličtině rozumí psané, v duchu děkuje za titulky všech (!) filmových dokumentů. S jejich pomocí mě zaujali i veteráni amerického sportovního reportérství, o kterých jsem dosud věděl tolik jako oni o Josefu Lauferovi a předválečné Slávii.
Pečlivě, skoro britsky připravená expozice Dějin zpravodajství chová jak šperky ve vitrinách výtisk The Oxford Gazette z roku 1666 a jestli jsem nezapomněl, co nás učíval docent Vladimír Klimeš, zhruba tehdy vydávala první české noviny i vdova Ludmila Sedlčanská. Vlastenecká hrdost mnou ještě zatřepe už jen v prodejně knih, kde má čelné místo monografie fotografa Antonína Kratochvíla Broken Dreams. Někdy se prý na každodenně obměňovaných titulních stranách světových deníků v posledním patře objeví i české, ale já zrovna neviděl ani polské nebo rakouské, zato lichtenštejnský.
Mockrát jsem si při citátech v Newseu vzpomněl i na Františka Gela, rozhlasového reportéra poválečného Norimberského procesu, přikrčeného pána o holi, který na univerzitě vyučil krom jiných i Petra Hořejše a Rudolfa Křesťana. Vlastně nám Gel říkal, co Rudyard Kipling zbásnil: „Šest služebníků držím si (dali mi vše co vím); jenž zovou Co a Proč a Kdy a Jak a Kde a s Kým.“
Měl jsem štěstí, že krátkodobá expozice zrovna má na programu čtyřicáté výročí Woodstocku. Patří mu především obří obrazovka, široká třicet tři a vysoká čtyři metry, na ní vousatý Dave Crosby tehdy i dnes. Coby starého rockera mě dojal i původní novinářský průkaz, seznam honorářů, nebo prvně vystavené fotky, které tehdy sedmnáctiletý Dan Garson dělal pro školský časopis.
Nakonec dobrá zpráva i pro sporťáky, přímo od předsedy Nejvyššího soudu USA Earla Warrena: „Pokaždé čtu nejdřív sportovní stránku. Zaznamenává lidské úspěchy. Na první straně jsou jen lidské nezdary.“
Zdroj: Hospodářské noviny, 10.11.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články