| Vydáno 08.12.09 Týdenní komentáře Havlova cesta na Hrad začala hlasováním v Auroře
Dnes uplyne dvacet let od rozhodnutí Občanského fóra navrhnout Václava Havla jako kandidáta na funkci prezidenta republiky. Toho pátku sídlilo Občanské fórum už na třetím místě. Po Galerii u Řečických a Laterně Magice se jím stala – to jsou paradoxy – Aurora.
Komunistický premiér Adamec den předtím abdikoval, prezidenta Husáka to čekalo pozítří, hned jak jmenuje novou, Čalfovu vládu. Skutečně byl nejvyšší čas si říct, koho na Hrad. Načal to, myslím, Michael Kocáb, pomalu a nijak nahlas. Dneska žasnu, jak jsem si v té zasedačce bral slovo i já. Vlastně stejně samozřejmě jako tamní barman. Nevím jestli i jeho započítal Jiří Suk, autor knihy Labyrintem revoluce, do naší „akční skupiny“.
Kandidatura Havla mě nadchla, ale zdála se mi beznadějná, podobně jako Zdeňkovi Jičínskému. Považoval za průchodného Dubčeka a hodně ho prosazoval. V tehdejším průzkumu třiceti tisíc Pražanů dostal Dubček jedenáct procent, Komárek osm, Havel, Adamec a Císař po jednom. Nemohl jsem ovšem zapomenout na spor kolem prvního Dubčekova vystoupení na Václavském náměstí. Jan Ruml byl ostře proti, ale Věněk Šilhán tvrdil, že Dubčekovi vůbec nejde o žádné pozice, že chce říct jen pár slov.
Navrhoval jsem Jiřího Hanzelku. Vlastně jsem od členů Semaforu opsal jejich prezidentský tip z roku 1968. Václav Klaus poznamenal, že Hanzelka by to vzal, že už o tom spolu mluvili. Taky jsem se bál, aby někdo nesedl na lep fikanému svazákovi Ulčákovi, který propagoval věčného oportunistu Čestmíra Císaře. Vybavili se mi děsivě vtipní studenti z Pražského jara a jejich heslo Císař na Hrad.
Nakonec se z 37 přítomných šest zdrželo hlasování, všichni ostatní jsme byli pro Havla.
Jako nikdo nevolil do Občanského fóra nás, tak ani my si nevolili žádného předsedu nebo mluvčího. Každý se snažil dělat to nejlepší a některým se to dařilo víc. Myslím, že Havlovi nejvíc.
„...už tehdy oddělovalo jeho místnosti několik předpokojů a v nich několik předpokojních strážců neboli jeho nejvěrnějších, měl tam lůžko a maséra a takovéhle věci,“ řekl Petru Hájkovi v knižním rozhovoru Na rovinu Václav Klaus. „Zdá se mi, že jeho životní styl byl od malička zcela odlišný od životního stylu normálních smrtelníků...“
Od malička jsem Havlův životní styl neznal. Až od našich sedmnácti let. Poznal jsem ho jako člověka, který zřejmě už po rodičích zdědil samozřejmý vztah ke každé práci. I jeho nadřízený v trutnovském pivovaru si ho chválil. Dokonce i bachaři na Borech, protože prý nešidil ranní rozcvičky. Když jsem jednou odmítnul kvůli nemoci cosi napsat pro exilový seminář ve Frankenu, vypočítal mi, co on během stejné nemoci všechno udělal, ještě k tomu v kriminále. Takže jsem to radši napsal.
Během prvních čtyř týdnů sametové revoluce se Havel a „jeho nejvěrnější“ opravdu moc nevyspali. Při několikahodinových diskusích jsem měl dojem, že moc neposlouchá. Skoro nepromluvil. Až na konci si vzal slovo, prohlásil „Jestli jsem vám dobře rozuměl...“ a shrnul všechno důležité.
Od vězně, kterého před šesti lety se zničenými plícemi propustili, jen aby jim na Pankráci nezemřel, a který nikdy nepomyslel na to stát se politikem, natož revolucionářem, to byl velký výkon. Jako kamarád bych mu býval přál čtyři maséry, kdyby ho udrželi v té formě.
Věřím, že prezidentem být nechtěl; nechtěla to ani jeho žena Olga. Když ho ale přesvědčili, že by tím demokracii pomohl, souhlasil. A dělalo mu to dobře – jak pravil biskup Václav Malý.
Onen pátek jsme ještě váhali, kdy spustit kampaň. Většina chtěla až po domluvě s partnery z právě procitnuvší Národní fronty. S Janem Rumlem jsme si ale na dobrou noc řekli, že to spustíme hned.
Nebyli jsme sami. Ráno už jsem jel do Aurory metrem plným Havlových černobílých fotografií.
Zdroj: Hospodářské noviny, 08.12.2009 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články