| Vydáno 02.02.10 Týdenní komentáře Přivedla stínového ministra kultury na mizinu
Dva diskutují o kultuře a během čtrnácti dnů si je pak na serveru YouTube najde 23 000 návštěvníků. No řekněte: kdo to má? Bývalý i stínový ministr kultury Vítězslav Jandák a moderátorka TV Prima Barbora Tachecí.
„Budeme podporovat všechny druhy umění bez ohledu na žánr, popularitu, kvantitativní nebo věkový dopad.“ Tento všeobjímající, zdánlivě nekonfliktní slib ocitovala Tachecí z programu sociálních demokratů a zeptala se, jestli to znamená, že budou podporovat úplně všechno. „To znamená, že nebudeme podporovat bulvár. Nebudu podporovat bigbít, ale určitě budu podporovat krásnou literaturu, budu podporovat dobré filmy,“ po svém vysvětlil Jandák, čímž spustil lavinu laických i publicistických reakcí, která se od 20.listopadu nezastavila.
Dalším logickým dotazem - kdo rozhodne, že bigbít není kvalitní umění a jazz je - totiž moderátorka přivedla Jandáka na formulační mizinu. „Já si myslím, že lidi k tomu už tak ňák došli za ty roky, co je umění a co není.“
Nevím, k čemu došli anonymní lidé, ale konkrétní lídr jihočeské kandidátní listiny ČSSD dosud ani k tomu, co je to bigbít. Měl na to nejméně osmačtyřicet roků.
Bigbít totiž není nic jiného než krycí jméno, které pro rokenrol vymysleli v jeho českém dávnověku Petrové Sedláček a Kaplan, aby přelstili komunistické cenzory. A jako každá hudba, i rocková měla svůj průměr, propady a vrcholy. Proměny té tuzemské jsou letos díky ČT k vidění a slyšení každý pátek večer v opakovaném dvaačtyřicetidílném seriálu Bigbít.
Kohopak by napadlo v roce 1998, kdy seriál vznikl a někdejší bigbíťák Pavel Dostál, který textovával pro olomoucké Bluesmeny, se právě stal ministrem kultury, že stejnou funkci jednou táž strana obsadí člověkem, který rockovou hudbu vytěsňuje z kultury?
Řekněme, že by Jandák své stínové představy skutečně po volbách donesl až do Nosticova paláce. Ani tehdy bychom ještě nemuseli propadat panice, jaká klokotá v mnohých webových ohlasech. Předně Jandák už nasliboval tolik, že by se z toho zamotala hlava i jemu samotnému. V televizní debatě s někdejším ministrem kultury Václavem Jehličkou dokonce prohlásil, že on by miliardy na postavení Národní knihovny na Letenské pláni podle Kaplického projektu sehnal.
Hlavně ale rocková hudba nikdy nebyla závislá na podpoře žádného ministra. (Snad s výjimkou prvního polistopadového ministra průmyslu Vladimíra Dlouhého, který kvůli koncertu Rolling Stones na Strahově sáhl do státního měšce.) Vztahy mezi rockem a oficialitami se vyvíjely právě opačně: od jeho odsudků i prokletí až po udílení doktorátů a řádů světovým rockerům a jejich pozdvihování na státní ideologické prapory.
Rock nemusí být podporován. Stačí, aby ho nikdo nezakazoval.
Jestli se Beatles, Led Zeppelin, Bob Dylan, Bruce Springsteen, Patti Smithová, Vladimír Mišík, Marta Kubišová nebo Petr Novák stali součástí kultury nebo ne, o tom se mohou názory rozcházet. Ale nelze to nadekretovat nebo uzákonit.
K tradici české politické levice patřila až do zhoubného února 1948 progresivní hudba. Vítězslav Nezval při vší rozkošatělosti svého básnictví stihl ještě být moderním šansoniérem a Josef Kainar ke svým vlastním blues ještě v posledním dechu přidal rockové opusy velikostí Města Er nebo Kuřete v hodinkách.
Na Jandákově žvavosti není nejhorší nevzdělanost ani vlezlost převlečená za lidovost. Že Rejžkovi říká Jeníčku nebo Tachecí zčistajasna Barunko, to je pouze trapné. Varovné je, že nejsilnější levicová strana, která údajně – alespoň podle Paroubkových prohlášení - usiluje o mladé voliče, si nedokáže vybrat nikoho lepšího.
Jandákův televizní debakl je stejně smutný jako kdysi Strakův, tehdy v lidoveckém dresu. Moderátoři to ale nezavinili.
Zdroj: Hospodářské noviny, 02.02.2010 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články