| Vydáno 09.02.10 Týdenní komentáře Schwarzenberg kreslený Rychlíkem a Reisenaurem
Když máte někoho rádi, dokážete ho podle toho vypodobnit, aniž byste si něco přimýšleli. Vaše náklonnost už sama bezděčně vybírá vhodné záběry. Z televizního dokumentu Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde! (vyrobilo jej brněnské studiu ČT ve společnosti Plum production) je navíc jasné, jak má Břetislav Rychlík rád i své vidění světa, popěvkově drsné a vypravěčsky pestré.
Zkraje film srší vtipem. Titulní verše Havlíčka Borovského umocňuje hospodský sbor, Schwarzenbergovo vzpomínání na historii jeho rodu vylehčují portrétní karikatury od Pavla Reisenauera a diváci řičí smíchy. (Aspoň při páteční slavnostní premiéře v pražské Arše.) Tahle tónina zazní i v závěru. Sotva hajný a hostinský, jak Karel Sedmý Schwarzenberg rád sám sebe nazývá, vyřkne obavu, aby mu mladé stromky neohlodaly kozy, hned tam kozy přicupitají.
Co je uvnitř takhle výrazně zarámovaných 57 minut, zůstává milé a zábavné, ale ne vždy z jednoho kusu. I kdybychom nevěděli, že vypodobněný muž pochází z šlechtického rodu, je senátorem a býval předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, prezidentovým kancléřem a ministrem zahraničí, aristokratická noblesa je v každém jeho kroku a těžko ji stále něčím „polidšťovat“. Daří se to spíš výjimečně: nejlíp ve scéně knížete bloudícího mezi dveřmi, mimochodem výborně sestříhané Annou Ryndovou.
O Schwarzenbergovi vyprávějí prostí sousedé z Čimelic, vichřičná sekretářka Gerda Neudecková, věcný vídeňský publicista. Každý s rozdílnou mírou bezprostřednosti a tedy i možností sladit se s Rychlíkovým tvarem. Kdo se může v zajímavosti měřit se Schwarzenbergem, který na urážlivou poznámku z Evropské unie mobilem opáčí, že tohle by se dřív řešilo v pět ráno v buloňském lesíku, tedy soubojem? Diváka napadá, že nejlepší by bylo nechat mluvit jen portrétovanou osobnost.
Po Občanu Havlovi od Pavla Kouteckého a Miroslava Janka musí každý dokument o žijícím politikovi počítat s vysokými hodnotícími měřítky. Včetně nároků na zobrazení i politikových problematických a kontroverzních činů a vlastností. Krom toho obraz Karla Schwarzenberga můžeme porovnávat i podle několika knih. Mám na mysli hlavně životopis, který v roce 2005 napsala tehdy jednatřicetiletá vídeňská novinářka Barbara Tóthová. (Česky vyšel 2007).
Tóthová i Rychlík třeba upozorňují na rodinnou kapli ve svatovítském chrámu. Zatímco v dokumentu Schwarzenberg řekne, že je tam pěkný citát z bible a kamera nám ho nenechá přečíst, Tóthová ano: „Když Hospodin přiváděl Sionské zajatce, byli jsme jako ve snách, tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.“ O Schwarzenbergovi, jeho představě sametové revoluce jako zázraku a o jeho křesťanství vypovídá volba 126.žalmu víc než dlouhé rozklady. Je to samozřejmě složitější a pozoruhodnější osobnost než ona klímající blahosklonná a bonmoty trousící figura, jak ji známe už i z dálničních billboardů.
Až se 11.března objeví na ČT 2 schwarzenberský dokument, bude do parlamentních voleb zbývat jedenáct týdnů. Nepochybuji, že už jen pouhou svou úsměvností dá na frak slovním koridám mnoha českých politických býků.
Abychom se ale o jedné z nejuznávanějších českých osobností dozvěděli i něco víc, to je výzva pro jiné dokumentaristy. Třeba scéna, kdy pětadvacetiletý čimelický exulant vyzývá dvaapadesátiletého rakouského ministra Josefa Klause, aby abdikoval a připravil si tak vzestup až k funkci budoucího kancléře – není to úžasné téma? Jenže ne pro popěvek.
Zdroj: Hospodářské noviny, 09.02.2010 Autor: Jiří Černý |
Nejčtenější články