| Vydáno 23.08.10 O kultuře a hudbě Z bloku 03: Poklona Mišíkovu zvukaři
Mezi kamarády prý Jiří Mirda Mirovský říkával: „Jako hadrník jsem se narodil a jako hadrník i umřu.“ Stalo se 18.srpna. To už byl třiašedesátiletý hospodský chasník několik měsíců v komatu po druhé mozkové mrtvici. Ve středu 25.8. se mu ve 14 hodin pokloním ve strašnickém krematoriu i já, který jsem Mirdu blíž poznal až v roce 1992, když natočil, smíchal a sám vydal první sólové album Jana Hrubého Cesta na Severozápad.
Pro výkonné muzikanty, především z okruhu Vladimíra Mišíka, byl tehdy Mirda už přes deset let prototypem rockového zvukaře. I moje patnáctiletá dcera Káča z něj nemohla při křtu CD Cesta na Severozápad spustit oči. Vousatý, zarostlý a rozložitý Mirda jí zastínil i kmotra alba, prezidenta Havla.
Mirda měl coby zvukař vždycky svůj názor. Zklamali ho třeba Pink Floyd na Strahově, jehož zvuk si vyzkoušel, když tam Etc... vystupovali před Rolling Stones. Nedá se při tom říct, že by všechno chtěl jenom od podlahy. Ostatně po sametové revoluci musel taky nějak uživit své nahrávací studio a vydavatelství, kde někdy býval sám sobě jediným zaměstnancem. Jeho pracovní rozpětí sahalo od Tří sester, Arakainu, Žlutého psa, Ivana Hlase, ZOO, Laury a jejích Tygrů, Visacího zámku a Kabátu až po Ivana Mládka, Hanu Hegerovou, Country Beat, Dobrohošť, Čechomor a Kühnův dětský sbor.
Obávanými zvukařskými nectnostmi – žvanivostí a lenivou nadřazeností – netrpěl Mirda ani v nejmenším. Když začal nahrávat, jakoby se v něm probudil někdejší juniorský mistr republiky v běhu na lyžích a reprezentační motocyklista z Šestidenní. Prohnal i Honzu Hrubého. Ten po úspěchu čtyř svých skladeb na Keltských Vánocích 1991 v pražské Lucerně cosi koketně utrousil o sólovém albu a velice se pak divil, když mu zjara Mirda řekl: „Hele, tady máš tři neděle, budeme točit.“
Poslouchat Mirdovy nahrávky, sedávat u něj v hospodě nad podolským bazénem a mít ho rád bylo tak snadné. Neskuhral za bolševiků ani za tunelářů.
|
Nejčtenější články