| Vydáno 09.12.10 Kam za Jiřím Černým->Články v novinách Nejde jen o čest jedné zpěvačky
Před více než padesáti lety jsem měl záviděníhodné teenagerovské štěstí slyšet alt Soni Červené naživo v Divotvorném hrnci, Nebi na zemi i ve Figarově svatbě. A loni nezáviděníhodnou komentátorskou povinnost prostudovat osobní svazek č.41836, který o téže zpěvačce, pod krycím jménem Žofie Fialová, v Brně do roku 1962 vedla Krajská správa ministerstva vnitra.
Co jsem ze svazku zjistil, shrnul jsem: Ani za deset let StB neudělala z altistky špiónku. (Hospodářské noviny, 22.9.2009). Vše mi připadalo tak zřejmé, že jsem ani necítil potřebu jmenovat jednoho pražského novináře, který sice neprostudoval nic, zato se předtím několikrát o Červenou otřel a dokonce připustil možnost jejích styků s východoněmeckou Stasi.
Jenže uplynul rok a mně nezbývá než se zastat Soni Červené znova. Tentokrát už ne proti umanutému čtenáři tzv.Cibulkových seznamů, ale proti novináři, politologovi a literárnímu kritikovi, jehož si vážím - Bohumilu Doležalovi. Býval redaktorem měsíčníku Tvář, podepsal Chartu 77, v letech 1992-3 vedl tým poradců premiéra Václava Klause. Denně píše komentáře do svých internetových Události, někdy do Lidových novin. Vždycky sršatě a stručně.
„Operní zpěvačka Soňa Červená se prý hodlá soudit s českým státem ohledně svého údajného agentství v StB. Nepochybně vyhraje, zatím se ukázalo, že vpodstatě žádní agenti StB ve skutečnosti nebyli. Existovala vůbec StB?“
Domyslí-li Doležalův podtext jakýkoli čestný člověk, který se cítí být neprávem označován za fízla té či oné kategorie, může si rovnou hodit mašli. I když ho totiž ministerstvo vnitra z evidence spolupracovníků StB vymaže, Doležal je předem rozhodnutý rozsudku nevěřit.
Chápu Doležalovu nechuť číst volně přístupné svazky. Pak ale vůbec nerozumím bohorovnosti, s jakou se vysmívá zpěvaččinu boji, o němž ví zjevně málo, skoro nic.
Po únoru 1948 přišla Červená nejdřív o manžela (emigroval), o matku (údajná sebevražda po šestihodinovém výslechu) a potom o práci v divadle a filmu. Jan Werich ji ochránil před nezaměstnaností, ale ne před zájmem estébáků. Na dceru advokáta, znalou jazyků a pohybující se i v diplomatické společnosti, založil 30.3.1951 pražský referát kultury ministerstva vnitra „na základě podezření ze spolupráce s americkou zpravodajskou službou“ osobní svazek č.10324. Jenomže „...zásadně odmítala pevnější formu spolupráce. Odmítala též písemně napsati i to, že je ochotna podati na dožádání informace,“ hlásil ppor.Rudolf Pazour.
Po odchodu z karlínského divadla do brněnské opery v roce 1952 si ji vzal na starost npor.Jaroslav Dufek. Ve Vázacím návrhu sděloval 26.11.1957 náčelníkovi krajské správy pplk.Svobodovi mj.: „Z pohovoru s ní vyplynulo, že politické otázky jsou jí poměrně nejasné, dávala však najevo národní hrdost, zvlášť když mluvila o svých úspěších na festivalu ve Varšavě, kde dostala zlatou medaili... Na možnosti cestovat jí velmi záleží a přitom si je vědoma, že bez naší pomoci se do zahraničí nedostane. Proto se také v této věci obrátila přímo na s.náčelníka krajské správy....Červená již byla bezpečnostními orgány k této věci (styky s indickým vyslanectvím) vyslýchána a získávána ke spolupráci.“
Že operní sólistka chodí přímo ke kováři, to estébácké kováříčky včetně Dufka překvapilo. „Červená se přímo dotázala, zda to, co se stalo s její matkou nebo proto, že její bývalý manžel uprchl do zahraničí je důvodem, proč do zahraničí nemůže jezdit. Na tuto otázku jsem jí dal odpověď otázkou, zda již něco udělala pro podporu lidově demokratického zřízení tak, aby bylo zřejmé, že je naprosto oddanou jeho stoupenkyní. Červená uvedla, že poctivě pracuje, že při svých zájezdech do zahraničí dobře propaguje náš stát. Na moji námitku, že toto je sice pravda, ale že by něco podobného dělala za každého režimu, protože z toho má svůj osobní prospěch, stává se známou a populární přiznala, že mám pravdu. Zavedl jsem hovor na to, že ona sama se hlásí o věci, o kterých se domnívá že na ně má právo. Na druhé straně však každý občan naší republiky má určité povinnosti…“
Červená byla buď vychytralá nebo naivní, případně obojí, jak vyplývá z Vyhodnocení spolupráce s Fialovou (I.správa, IV.odbor, v Praze 28.září 1961): „Fialová byla získána ke spolupráci Krajskou správou MV-Brno v prosinci 1957. Tamější správě však nepředala jediný hodnotný poznatek. V r.1959 odjela do NDR (vých.Berlín), kde je až dosud angažována ve Státní opeře. I.správa byla s Fialovou ve styku od července 1959 do května 1961. Výsledky spolupráce rovněž naprosto minimální přesto, že Fialová má značné možnosti.“
Zdaleka ne veškeré zprávy ve svazku Červené míří takto přímo k věci. Některé snůšky pomluv a drbů, útočících na altistku ze zákulisí brněnské opery, jsou spíš pro silné žaludky. Tím líp se čte, co ona sama vypovídá o sólistech Václavu Halířovi, Gézovi Fišerovi nebo své přítelkyni, MUDr. Marii Chytilové: „Politicky neorganizována, ale spravedlivá a obětavá žena, žijící vždy skromně a tiše. Končím citátem z Janáčkovy Pastorkyně: Je to ten nejlepší člověk, jakého jsem poznala na světě.“
Jenže to asi estébáky tolik nezajímalo.
Do západního Berlína jim utekla z východního na poslední chvíli, 4.ledna 1962. „Za dobu spolupráce s námi nepředala agentka žádných zpráv a spolupráce byla prakticky bez výsledků,“ konstatovali na I.správě MV.
„...nechtěla jsem se tím špinit,“ komentuje teď Červená svou při s ministerstvem vnitra. „Ale od doby, co hraji Miladu Horákovou v Národním divadle si myslím, že toto jsem byla povinna jí i sobě."
Městský soud dal Soně Červené za pravdu. A bez ohledu na to, jestli se proti dosud ne pravomocnému rozsudku ministerstvo ještě odvolá, ani já jsem svým selským rozumem nevyčetl ze svazku Fialové nic jiného.
|
Nejčtenější články