| Vydáno 07.01.11 O kultuře a hudbě->Hudební nahrávky Uvolňující pocit brněnské nejistoty
Nových českých písničkářek se mi líbí dost, písničkářů míň a o čerstvou zajímavou kapelu skoro nezavadím. Proto si snadno vzpomínám, jak mě před lety překvapily Květy debutem Jablko jejího peří.
Že jejich první oficiální album doopravdy vůbec nebylo první, jsem zjistil teprve když mi Martin Kyšperský, nejvyšší okvětní (i já k němu musím zvedat oči), začal posílat a nosit různá domácká CD.
Alba pro veřejnost Květy vydávají v lichých rocích, takže tohle bude čtvrté v šestiletém životě kapely.
Čímž končím s ověřitelnými skutečnostmi a spouštím stavidla svých dojmů.
Květy se mi od začátku líbí moc. Ani ne tak kvůli poetickým názvům i dalších alb (2005 Kocourek a horečka, 2007 Střela zastavená v jantaru), kterých je těžké si nevšimnout. Mě hned napoprvé nadchnul pocit svobody jako hlavní dojem z každé jejich nahrávky, ať byla blíž folku, rocku nebo tomu, čemu se z terminologické nouze říkává alternativa nebo i moderní šanson.
Když jsem pak Květy konečně slyšel i naživo v Praze U kaštanu, hráli ještě uvolněněji než na druhém albu, o prvním ani nemluvě.
Ale ten nesilnější „nářez“, řinčivou a hřmotnou květomluvu, slyším až teď. Skoro se mi nechce věřit, že alba Daleko hle dům a mnohem úpravnější a přehlednější Jablko jejího peří vznikala ve stejném roce. Snad je dobře, že širší veřejnost zprvu nevylekali, ale zaplaťpánbůh, že se první náklad onoho odvážnějšího CD polosoukromě vyprodal a k druhému vydání teď volně můžeme všichni.
Nazvat vstupní i závěrečnou skladbu Smažení je buď: A.Klamavá reklama nebo: B.Sebevědomí hraničící s drzostí. Dávám B.
Mezi oběma smaženími náklaďák shazuje s korby kovový šrot (Tango), Květy pozdravují Hlavsovy Plastiky (Zdá se mu), Martin Kyšperský se překotnou výpovědí a výslovností prosípá a prochraptí (Zbojník) až k jedné ze svých nejbásnivějších zkratek, Marta Svobodová, deklamační blíženkyně Václava Koubka, nikdy úplně nevyloví útržky z paměti (Kotník), jinde (Daleko hle dům) své tóny vyjekne a vyvzlykne.
S připodobňováním k Marku Chagallovi by se mělo opatrně, ale já ho ve vrzavém kolotočovém zvuku viděl tím víc, čím déle jsem si tohle album přehrával.
Trochu mi celé připomíná někdejší Odvážné bobříky a ještě víc jejich dovršitele, Pro pocit jistoty. Dobu, kdy Martin Dohnal s životním tápáním bojoval muzikantským nalézáním.
Když se tedy v závěrečném Smažení II mandolína úzce prosvětélkuje rachotícími řetězy, začínám si jedno z nejpřekvapivější tuzemských CD, kde muziku netvrdí žádná basa, ale violoncello, pouštět nanovo.
Ještě se v Česku hledá a nalézá, ještě se tu neumřelo.
|
Nejčtenější články