| Vydáno 22.08.11 O kultuře a hudbě->Knihy Zlatý fond české populární hudby
(Albové vývojové milníky 1960 – 2000). - Text, který jsem napsal na žádost hudebního oddělení Městské knihovny v Kroměříži. Ta ho také vytiskla jako brožuru pro knihovnice a knihovníky v České republice.
Předmluva
by ráda zdůraznila, že tato brožura nemapuje celou českou populární hudbu za posledních čtyřicet let. Autor se zde přednostně zabývá těmi alby, jež osobně považuje za vrcholná, progresivní nebo jinak přelomová a o nichž se domnívá, že by neměla chybět v žádném hudebním oddělení veřejných knihoven. (Z podobných důvodů také uvádí některá alba, jež s odstupem času shrnují – coby The Best Of nebo pod jinými názvy - celkový přínos interpretačních nebo autorských osobností.)
Není asi nutné vysvětlovat, že to v mnoha případech mohou být zcela jiné disky než ty, o něž je mezi návštěvníky hudebních oddělení největší zájem, které tvoří v populární hudbě jakýsi střední, hlavní proud a tudíž mají už dávno ve všech knihovnách své místo.
Na rozdíl od účastníků vzdělávacího přednáškového cyklu v Knihovně Kroměřížska, z něhož tyto texty v podstatě vzešly, ovšem dnešní čtenář-hudební knihovník nemá, bohužel, možnost s autorem této brožury a s jeho názory z očí do očí polemizovat. Přesto může vlastně mnohem víc: použít tuto brožuru jako pouhý doporučující nástin toho, kam by hudební oddělení mohlo své návštěvníky vést. Čili může si potom už onen Zlatý fond sestavit podle svého vkusu, zkušeností a místních možností. Autor mu k tomu přeje dobré uši, šťastnou ruku a probudilé návštěvníky.
60.léta
Zatímco v Americe a v západní Evropě byla většina moderní populární hudby už od poloviny 50.let stále víc ovlivňována rokenrolem, státy sovětského bloku měly vývojové zpoždění celé jedné éry: stále zde vládl kult velkých, swingových tanečních orchestrů se zpívajícími a instrumentálními sólisty. Zpěváckými hvězdami v rozhlasových, televizních a jiných československých orchestrech byli Yvetta Simonová, Rudolf Cortés, Milan Chladil aj. Jejich bezkonkurenční postavení se zakládalo na profesionalitě, stylové shodě s tradičním posluchačským gustem a z toho plynoucím výsadním uplatněním na deskách, v rozhlasu, televizi, na koncertech a tehdy módních estrádách, nejednou i na stadiónech.
Ideálem v podstatě zůstával rovný hlas, často školený operními pedagogy, mírně přizpůsobený mikrofonním možnostem. Zřídkakdy vídaným vrcholem pódiového temperamentu bylo, když zpěvák sundal se stojanu mikrofon, vzal ho do ruky a během zpívání pak udělal pár rytmických kroků. Tomu odpovídal i způsob zpěvu. Pouze nejprogresivnější, jazzově cítící zpěváci trochu swingovali (Karel Hála, Vlasta Průchová), ostatní se stroze drželi melodie a rytmu.
Každá písnička měla svého skladatele, textaře, aranžéra, zpěváka a doprovodný orchestr, jen výjimečně si autor svou hudbu zároveň zaranžoval.
Taneční hudba používala přízvisko „zábavná“ a komunističtí ideologové neustále zdůrazňovali její „rekreativní“ úlohu. Byl jim podezřelý každý smutek, ale i přílišná rozvernost; obojí vybočovalo z uniformního optimismu a bylo považováno za projev měšťáctví a dekadence.
Za těchto okolností k nám rokenrol – později zkráceně označovaný jako rock - pronikal zadními dvířky.
Tak zvaná divadla malých forem, Na Zábradlí, Semafor, Rokoko, Paravan, Večerní Brno, ústecké Kladivadlo a jiná, potřebovala pro svá volněji koncipovaná představení (improvizovaná někdy na hranici happeningu) nové písničky. Jejich mladí autoři už se vymykali hlavnímu proudu populární hudby. Zčásti se vraceli k živé dixielandové hře nebo navazovali na polozapomenuté tradice předválečného literárního šansonu (hlavně pro zpívající herečky Ljubu Hermanovou a Hanu Hegerovu), zčásti už přejímali rokenrol. Divadla přijímala doprovodné skupiny, které byly schopné takové písničky zahrát.
Významnou roli sehrála i taneční móda twistu. Pořadatelé plesů si kvůli ní objednávali vedle běžných tanečních orchestrů i kytarové, de facto rockové skupiny. Protože sám název rokenrol dostal od komunistických ideologů ideologickou nálepku amerického imperialistického importu, první čeští rockeři pro něj vymysleli krycí název big beat, záhy počeštěný na bigbít.
Zatímco rockové prvky v některých nahrávkách využívali a mísili je se swingovými například Suchý, Matuška, Gott i Pilarová, autentičtějšími, mnohdy provokativními rockery se stali mladí amatéři Sedláček, Bobek, Volek, Kaplan a Přenosilová. Někteří se dlouho drželi angličtiny a česky zpívali neochotně a řídce, čímž ovšem popuzovali dohlížecí orgány.
Přitom úroveň textů prudce stoupala, především zásluhou Jiřího Suchého a Semaforu, návazně pak i jiných divadel malých forem. Suchý byl i klasickým příkladem toho, jak se autoři stávali zároveň interprety. Jeho spoluautor Jiří Šlitr vytvořil naprosto originální, hudebně mimořádně náročný typ zpívajícího komika.
Tyto změny se vinou monopolní struktury sdělovacích prostředků (včetně jediných gramofirem, Supraphonu a Pantonu) odrážely v rozhlase, televizi a na deskách nepatrně a nezřetelně.
Střídání swingu různými odstíny rocku coby vývojový přelom se naplno a veřejně projevilo až v prvních ročnících Zlatého slavíka, čtenářské ankety týdeníků Mladý svět, 1962 a 1963. Výsledky hlasování posloužily Supraphonu jako opora pro dramaturgické změny.
Dokladem toho, jak noví zpěváci, kteří už nevyrůstali v tanečních orchestrech, ale malých divadlech, měli lepší podmínky než první garnitura Semaforu, bylo konkurenční Rokoko. Tam přešli mladší profesionálové z plzeňské Alfy (Marta Kubišová a Václav Neckář) a východočeská středoškolačka Helena Vondráčková jako vítězka jedné z řady talentových soutěží. Personálním propojením s rozhlasem a televizí skrze dirigenta Josefa Vobruba a dramaturga Jaromíra Vaštu prosadilo Rokoko své pěvecké novice téměř okamžitě.
Možnost prosadit se našli i naprostí amatéři. Od prosince 1964 do března 1969 totiž existoval rozhlasový soutěžní pořad Dvanáct na houpačce, kde korespondenčně hlasovali posluchači. Díky jim tato zástupná hitparáda doslova přes noc zpopularizovala rockera Petra Nováka a folkovou dvojici Paleček & Janík. Jimi začala éra prvních písničkářů. Ještě před odchodem do exilu ji završil Karel Kryl, jehož první album vystihlo totalitní systém i náladu po sovětské okupaci 1968. Své první album, u nás pak dvacet let nesehnatelné, natočil v Paříži i Vladimír Merta, ovlivněný hvězdami anglosaského folku, Bobem Dylanem a Donovanem. Svébytným a ojedinělým počinem byl přístup Skifflu Kontra k měšťanskému zpěvu minulého století.
V rámci relativního a pohříchu krátkého zvednutí železné opony mezi Východem a Západem se projevily také ohlasy americké country a její první české výhonky, roubované na trampskou tradici (v roce 1967 vznikl v Ústí nad Labem festival Porta) i světový popfolk typu Seekers a New Christy Minstrels, jejichž repertoár i styl stály u základů pražských Rangers.
Šedesátá léta podstatně proměnila i nahrávací průmysl. V roce 1964 byla u nás vyrobena poslední „rozbitná“ deska (78 otáček za minutu, průměr 30 nebo 25 cm). Díky systému mikrodrážek převládly tzv. singly (33 ot., 17 cm), které propagovaly přednostně písničku na A straně - potencionální hit - a podle jejichž prodejnosti se na Západě sestavovaly hitparády. Alba (30 cm) nebyla až do příchodu Beatles ničím jiným než výběrem hitů a přidružených „nehitů“ jednoho interpreta. Alba zaměřená na jediné téma se v dramaturgii firem prosazovala velmi pomalu, zkušeným obchodníkům příliš zaváněla prodělečnou „uměleckostí“. Zárodečným monotématickým albem v našich poměrech byla Šípková Růženka, jíž skupina Rebels věnovala jednu stranu svého alba. Odyssea sourozenců Ulrychových zůstala nevydána, ač kompletní včetně obalu, dvacet let. Unikátním projektem byla Šlitrova a Suchého jazzová opera Dobře placená procházka, vysoko položená kvalitativní laťka pro český muzikál.
Díky specificky české kulturně politické situaci se tedy z tak zvaných menšinových žánrů, jmenovitě z divadelních písniček a bigbítu (ale částečně i z ostravské nápodoby amerického soulu, s Flamingem a Marií Rottrovou), stal do konce 60.let hlavní neboli střední proud populární hudby. Od té doby až doposavad nikdy nedosáhl takové pestrosti a zajímavosti, což většinou platí také o osobních kariérách jeho tehdejších protagonistů, jmenovitě Pilarové, Rottrové, Gotta a Matušky.
Doporučené Desky:
Big Beat šedesátých let (Panton)
Bigbít: Průkopníci českého rock´n´rollu (Bonton)
Bigbít: 1968-1969 (Bonton)
Flamingo (Bonton)
Golden Kids: Kubišová – Neckář – Vondráčková (Supraphon)
Golden Kids: Micro Magic Circus (Bonton)
Karel Gott: Originální nahrávky ze 60.let (Bonton)
Karel Hála: Já žil jak jsem žil (Bonton)
Hana Hegerová: Ohlédnutí (B&M Music)
Kdyby 2000 klarinetů – Divadlo Na zábradlí 1958-1998 (Lotos)
Karel Kryl: Bratříčku, zavírej vrátka (Bonton)
Karel Kryl: Rakovina (Bonton)
Marta Kubišová: Songy & balady (Bonton)
Marta Kubišová: Tajga blues (Bonton)
Waldemar Matuška: Nebeskej kovboj (Bonton)
Vladimír Merta: Chtít chytit vítr (Artem)
Václav Neckář: Jak ten čas letí (Supraphon)
Petr Novák: Náhrobní kámen (Bonton)
Eva Olmerová: Stop Time (Supraphon)
Olympic: Singly I (Bonton)
Olympic: Singly II (Bonton)
Olympic: Ondráš podotýká (Bonton)
Paleček & Janík: Hele lidi – Best Of (Supraphon)
Eva Pilarová: Co je to láska (Bonton)
Vlasta Průchová: docela všední obyčejný den (Bonton)
Yvonne Přenosilová: Sklípek 1964-1968 (Supraphon)
Rangers – 1969 (Panton)
Rebels: Komplet (Bonton)
Pavel Sedláček: Život je pes (Bonton)
Semafor: Včera neděle byla I (Supraphon)
Skiffle Kontra: Traxleři (Bonton)
Spirituál kvintet: Antologie 1960-1995 (Panton)
Jiří Suchý: Písničky 1956-1964 (Bonton)
Jiří Suchý: Zuzana je sama doma (Bonton)
Jiří Suchý: Taková ztráta krve/Zuzana je zase sama doma (Bonton)
Jiří Suchý & Jiří Šlitr: To nejlepší… (Bonton)
Helena Vondráčková: Podívej, kvete růže (Bonton)
Literatura:
Autorský kruh: Rhythm And Blues (Panton 1985)
Autorský kruh: Začalo to Redutou (Orbis 1964)
Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)
Jiří Černý: Zpěváci bez konzervatoře (Čs. spisovatel 1966)
Lubomír Dorůžka, Zbyněk Mácha: Od folklóru k Semaforu (Státní hudební vydavatelství 1964)
Lubomír Dorůžka: Panoráma populární hudby 1918/1978 (Mladá fronta 1981)
Vladimír Dvořák: Začínáme od Adama (Mladá fronta 1960)
Karel Gott: Říkám to písní (MNO 1968)
Pavel Chrastina: Olympic – Chvíli po ránu a zase znovu spolu (Laguna 1994)
Jan Kolář: Jak to bylo v Semaforu (Scéna 1991)
Josef Kotek: O české populární hudbě a jejích posluchačích (Panton 1990)
Vladimír Kouřil: Český rock´n´roll (Jazzová sekce 1981)
Waldemar Matuška, Ivan Foustka: To všechno vodnes čas (Olympia 1970)
Radko Pytlík: Malá encyklopedie českého humoru (Čs. spisovatel 1982)
Jan Schneider, Libuše Jelínková: Zlato pro dva slavíky - Matuška a Pilarová (MNO 1968)
Jiří Suchý: Knížka aneb Co mne jen tak nenapadlo (Panton 1986)
Jiří Suchý: Semafor (Čs. spisovatel 1964)
Jaromír Tůma: Čtyři hrají Rock – Olympic (Panton 1986)
Hana a Petr Ulrychovi: Odyssea (Bonton)
70.léta
Spojení stranické a prezidentské moci v květnu 1975 do jediných rukou Gustáva Husáka vnějškově připomínalo dobu Antonína Novotného, v kultuře se však víc podobalo nacistickému kancléřství Adolfa Hitlera. Podle přesných seznamů se vyhazovali z ústavů vědci, z knihoven knihy, z rozhlasu a televize pásky. Cesty na Západ znovu byly spletitým problémem. Z Rangers, Greenhorns, Toronta a Skifflu Kontra se stali Plavci, Zelenáči, Brontosauři a Žáci. Rekvalifikační komise zkoušely kohokoli z čehokoli a pokud se výjimečně nepřizpůsobily politickému tlaku a navrhly udělit kvalifikaci hudebníkovi politicky „problematickému“, státní umělecké agentury jejich návrh zamítly. Kulturní inspektoři, namnoze přestárlí důstojníci či estébáci, zakazovali jednotlivé koncerty. Martu Kubišovou komunisté zakázali úplně. Zlatý slavík ztratil pověst nezávislosti, jeho výsledky bezostyšně falšovali z příkazu KSČ redaktoři, ze ziskuchtivosti mafiánští manažeři a jimi podplacení tiskaři.
Rockové skupiny se rozpadaly, jejich instrumentalisté dělali lépe placené „křoví“ sólovým zpěvákům nebo se nechali zaměstnat v rozhlasových a televizních orchestrech. Festivaly jako Bratislavská lyra, Děčínská kotva nebo sokolovská Politická píseň bobtnaly oficialitou.
Ale tento tlak zákonitě vyvolal protitlak a nejvíc se projevoval v prostorech, které sehraná trojice StB-agentura-národní výbor dosud z nevědomosti či náhodou nestřežila tak přísně.
Ve vysokoškolských a jiných malých klubech houfně koncertovali folkoví písničkáři, dokonce se neoficiálně, ale účinně spojili do sdružení Šafrán (Jaroslav Hutka, Merta, Vlasta Třešňák, Petr Lutka, Dáša Voňková-Andrtová, Vladimír Veit, Burian s Dědečkem, bratislavská Zuzana Homolová). Když si jako hosty zvali momentálně nevyužité rockery Mišíka, Padrůňka aj., říkalo se tomu čundrgrund. Ze Sušilovy sbírky Hutka pro sebe i publikum objevil neznámé moravské národní písně a stačil je vydat na dvou albech.
Své vícehlasy, gospelový i folkový americký repertoár a intelektuální spikleneckou přitažlivost si vybrušoval Spirituál kvintet; jiný důkaz, že Češi jsou i v muzice „smějící se bestie“, podávali celé desetiletí až do svého zákazu Vodňanský & Skoumal.
Rozvinuly se i někdejší „květinové děti“ z folkových pražských pasáží a Karlova mostu, skupina Marsyas (bluesman Petr Kalandra, mimořádná rockerka Zuzana Michnová, Oskar Petr) a nikdy nedoceněné Saze, které experimentovaly se sitárovým zvukem i jinými indickými vlivy.
Odolnost vůči nabídkám stále uhlazenějšího středního proudu a dobrovolné relativní závětří prospěly také skupině C&K Vocal: v kombinaci rocku a poezie se místy dotýkala až pocitů březinovských a halasovských. Zásluhou dvou rhythmandbluesových skupin, Mišíkovy Etc… (zvláště alba Kuře v hodinkách) a Prokopových Framus 5 (Město Er), se mezi mladým publikem obnovil i zájem o jiného Kainara, než onoho, který tehdy funkcionářsky přisluhoval režimu. Ze samizdatových sborníků se dostala na desky i zhudebněná poezie Václava Hraběte. Jan Spálený úspěšně podstoupil odvážný skladatelský i zpěvácký souboj s poemami Vítězslava Nezvala.
Kupodivu nepříliš hluboko pod husákovským normalizačním povrchem dlouho existoval opravdový český underground, napájený vlivy amerických Fugs i Velvet Underground a myšlenkami historika umění Ivana Magora Jirouse. Plastic People Of Universe podomácku hráli i poté, co v roce 1973 nedostali kvalifikaci. Takřka nikdo o nich nevěděl až do politického procesu na podzim 1976. Jejich uvěznění nečekaně solidarizovalo i ty ideově nejprotichůdnější odpůrce pookupačního režimu a sepsali petici Charta 77. Následovala režimní kontra petice Provolání uměleckých svazů (anticharta), monstrózní zasedání v Národním divadle a pro hudebníky v Divadle hudby.
Komunistickému aparátu se „podařilo“ nemožné: sjednotit pravicové filozofy, spisovatele, bývalé levicové politiky a diplomaty, písničkáře, techniky i dělníky kvůli hudbě, o níž dosud neměli ponětí a kterou ani potom většina z nich neměla v oblibě. Přitom ještě začátkem 70.let dostali Plastic People Of Universe oficiální uznání od redakce Mladého světa! Protestovaly také osobnosti demokratického světa a konečně se o české rockové hudbě začalo psát i na Západ od Aše.
Jakýsi status quo mezi režimem a „menšinovými žánry“ byl vystřídán estébáckými výslechy a zákazy. Do exilu odešli Hutka a jeho spoluhráč Hvězdoň Cigner, iniciátor Šafránu Jiří Pallas a řada méně známých hudebníků. Uvěznit Josefa Nose za hospodářské delikty se nepodařilo jen díky statečnosti písničkářových přátel, kteří svědčili v jeho prospěch.
Ve srovnání s těmito represemi bledly jiné, pro postižené však nepochybně tíživé: neustálý boj se schvalovacími textovými komisemi, sponkování dlouhovlasých muzikantů před vystoupením v televizi, podmiňování další existence účastí na politických akcích, sebeponižující veřejné odvolávání někdejších svobodomyslných postojů.
Typická je z tohoto hlediska Balada pro banditu, muzikál s hudbou Miloše Štědroně, mimochodem brněnský umělecký debut Ivy Bittové. Nikdo z celého Divadla Na provázku tenkrát netušil, že autorem libreta není režisér Zdeněk Pospíšil, ale zakázaný Milan Uhde.
Bez velké nadsázky lze říci, že cokoli kvalitního tehdy vzniklo, například nová tvář české country (zpěv Michala Tučného a Pavla Bobka, texty Jana Vyčítala), za vším byla blufovací energie a vynalézavost, které by se ve svobodné společnosti daly využít důstojněji.
Nejcennější tvorba ze sedmé dekády z pochopitelných důvodů většinou na deskách není. Mezi výjimky patří i několik exilových alb, především Krylových.
Protože ovšem existuje mnoho kvalitních amatérských nahrávek z koncertů, dá se očekávat, že v budoucnosti se některé objeví i na deskách. Případné zájemce zatím uspokojí Gruntorádův archív Libri prohibiti na Senovážném náměstí v Praze.
Doporučené desky:
Balada pro banditu, záznam rozhlasové hry (Bonton)
Pavel Bobek: Best Of (Panton)
Pavel Bobek: Best Of II (Panton)
Brontosauři: Na kameni kámen (Panton)
C&K Vocal: Generace (Bonton)
Flamengo: Kuře v hodinkách (Bonton)
Greenhorns – Zelenáči (Panton)
Hana Hegerová: Síň slávy (Bonton)
Jaroslav Hutka: Stůj břízo zelená (Bonton)
Jaroslav Hutka: Vandrovali hudci (Bonton)
Karel Kryl: Maškary (Bonton)
Karel Kryl: Plaváček (Bonton)
Petr Lutka: Budka (Response Media)
Marsyas: Marsyas (Bonton)
Vladimír Merta: Bití rublem (Artem)
Vladimír Merta: Nebuď nikdy sám (Bonton)
Vladimír Merta: Svátky trpělivosti (Artem)
Vladimír Mišík: Stříhali dohola malého chlapečka (Bonton)
Písně amerického západu (Panton)
Plastic People Of The Universe: Egon Bondy Happy Hearts Club Banned (Globus)
Progress Organization: Barnodaj
Marie Rottrová: Lásko voníš deštěm (Bonton)
Saze: Václava mám nejradši (SV Records)
Semafor: Kytice (Supraphon)
Jan Spálený: Edison/Signál času (Bonton)
Petr Spálený: Best Of (Supraphon)
Spirituál kvintet: Šlapej dál (Panton)
Spirituál kvintet: Písničky z roku raz dva (Panton)
Šafrán (Supraphon)
Vlasta Třešňák: Zeměměřič (Bonton)
Hana a Petr Ulrychovi: Nikola Šuhaj loupežník (Panton)
Vodňanský & Skoumal: Hurá na Bastillu/S úsměvem donkichota (Supraphon)
Vodňanský & Skoumal: S úsměvem idiota (Supraphon)
Zakázaní zpěváci druhé kultury (Bonton)
Literatura:
Autorský kruh: Divadla studiového typu, České divadlo 2 (Divadelní ústav 1980)
Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)
Jaroslav Čvančara: Taxmeni aneb Hledání country grálu (Svět křídel 2000)
Jan Dobiáš: Brnkání na duši – Merta, Daněk, Plíhal, Eben, Andrtová, Lohonka, Nohavica (Práce 1990)
Lubomír Dorůžka: Panoráma paměti (Torst 1997)
Mejla Hlavsa, Jan Pelc: Bez ohňů je underground (BFS 1992)
Jaroslav Hutka: Požár v bazaru (Sebetlač 1990)
Leo Jehne, Luboš Svátek: Slavné tváře českého popu 60. A 70.let (Práh 1999)
Ivan M.Jirous: Magorův zápisník (Torst 1998)
Vladimír Just: Proměny malých scén (Mladá fronta 1984)
Jiří Karas: Vzlety a pády Evy Olmerové (R 3 1993)
Karel Kryl: Krylogie – Půlkacíř, Spisy III (Torst 2000)
Pavel Lohonka Žalman (Folk & Country 1995)
Jan Lukeš: Prozaická skutečnost – Burian, Dědeček, Kantor, Merta, Michnová (Mladá fronta 1982)
Marta Novotná, Rostislav Sarvaš: Michal Tučný – A vzpomínky ty nemůžeš si zout (Humor a kvalita 1997)
Jan Petráň: Molavcová to přece víte… (Blízká setkání 1997)
Spirituál kvintet (Bočan & spol.)
Vlasta Třešňák: Plonková sedmička (Torst 1998)
Hana a Petr Ulrychovi: Písně 1964-99 (Gnosis Brno 1998)
Jan Vodňanský: Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (Brázda 1992)
80.léta
Tvář oficiální pop music se leskla stále novější technikou: v roce 1983 Supraphon uvedl poprvé na trh kompaktní disky, závěr dekády byl ve znamení televizních videoklipů. Zvuk byl dokonalejší než dokonalý, i tak byl ale zastiňován obrazem.
Nová zajímavá hudba vznikala jinde.
Po pogromu v předchozí dekádě teď chytily druhý dech rockové kapely. Část svých sil nabraly ve zbytcích českého undergroundu, který se mezitím začal uplatňovat pod přijatelnějším názvem alternativní scéna a v náročnější podobě. Co bylo před pár lety jen na kazetách, vydávalo se zvolna i na deskách. Hodně se činila Jazzová sekce a ve svých skromných možnostech i firma Panton. Vyrojily se rockové festivaly: Chvaletice, Moravský Písek, havlíčkobrodská Vysočina. Událostí byly každoroční Jazzové dny, kde se vzdor názvu hrál většinou rock.
Jan Spálený s novým triem ASPM poprvé představil vlastní formu autorského blues, kterou dodnes stále výrazněji rozvíjí, už ve změněných sestavách.
Ve chvíli, kdy kapela Michaela Kocába Pražský výběr opožděně, zato však svrchovaně muzikantsky a s originální mnohavrstevnou provokativností zareagovala vlastní tvorbou na britskou i americkou novou vlnu (další krok ve vývoji rocku), opět zasáhla Státní bezpečnost. Demagogickým článkem Nová vlna se starým obsahem v militantním stranickém týdeníku Tribuna spustili nepoučitelní komunisté opětovný zátah na mladou hudbu: podezřelá jim byla i pouhá jména skupin. Zakázali i Mišíka, jehož sestava v čele s houslistou Janem Hrubým byla v zenitu výkonnosti. Redakce měsíčníku Melodie, která si jako zázrakem od roku 1964 udržovala neideologickou odbornou úroveň, byla nahrazena neschopnými diletanty. Na podzim 1986 bylo zatčeno a odsouzeno celé vedení Jazzové sekce.
Úbytek talentů ještě zesílil. Do exilu utekli mj. excentrická zpěvačka Jana Kratochvílová, všestranný umělec Vlasta Třešňák, saxofonista Jan Kubík, bubeníci Pavel Trnavský a Jiří Hrubeš.
Emigrovali dokonce i sóloví countryoví instrumentalisté Zenkl, Chaloupek a Hanzlík, přestože tato oblast byla režimem tolerována. Jejím hlavním působištěm byly Porty, od krajských až po celostátní festival, který se od roku 1981 nastálo usídlil v Plzni na výstavišti se dvěma amfiteátry a řadou menších pódií. Zatímco však country až na pár výjimek (Poutníci, Druhá tráva) poněkud ustrnula ve vývoji a trampské skupiny o něj od dob Ryvolů snad ani neusilovali (s výjimkou Hop Tropu), životodárným mísidlem stylů se stal folk s bezpočtem variací, hudebních i textařských.
Před více než 20 000 diváky se tu na festivalu pořádaném Ústředním výborem Svazu socialistické mládeže objevovali – někteří s potížemi, někteří až po několikaletém zákazu – a umělecky dorůstali Nohavica, Plíhal, Dobeš, Slávek Janoušek, Robert Křesťan, Vlasta Redl, Lohonka-Žalman, Pavlína Jíšová, Nezmaři a Nerez. Po Šafránu prostě „vstali noví bojovníci“: Nohavica navázal na Kryla i Hutku, Plíhal na Suchého, Žalman a Křesťan na dynamičnost Matuškova zpěvu. Soudruzi v gramofonových firmách si už nemohli nevšimnout, že život a hlavně peníze jsou jinde: tady. Poté, co se prvního alba někdejšího trampského písničkáře Wabiho Daňka, doprovázeného folkrockovým AG Flekem, prodalo kolem 200 000 kusů, konečně začali natáčet i Brontosauři, postavení na krásném trojhlasu a napadnutých, zapamatovatelných melodiích Jana Nedvěda. „Nedvědovky“ měly všechny vlastnosti středního proudu, i když se jím doopravdy staly až o deset let později.
Společným vystoupením Pavlicova Hradišťanu s Žalmanovými … a spol. se na Portě zviditelnilo propojení folkloru s folkem; další žánrová škatulka vzala za své. Navíc se ukázalo, že mladé publikum je schopné přijímat cimbálovou muziku jak v původní regionální podobě, třeba i s osmdesátiletým zpěvákem Karlem Shánělem, tak v rozvolněnější formě.
Přibylo několik nezařaditelných a nepřeslechnutelných samorostů: harmonikář a písničkář Václav Koubek, osamostatněný skeptik, klávesista a melodik Petr Skoumal, jediný naléhavý a původní rapper Lesík Hajdovský, z folku vymknutí Oldřich Janota a Jakub Noha, sebedrásavá osobnost Filipa Topola uprostřed Psích vojáků a hospodský rock skupiny Echt!
Nejdál ve svých experimentech, až k měřítkům světové avantgardy, pokročila akustická skupina Jablkoň, Dáša Andrtová s předtím nevídaným stylem hry na kytaru (o podobnosti se Stanleym Jordanem nemohli vzájemně nic tušit) a především zpívající houslistka Iva Bittová, v jejíž tvorbě a interpretaci dosáhlo vrcholu letité směřování a vzájemné inspirování mnoha brněnských hudebníků, divadelníků a výtvarníků.
Doporučené desky:
AG Flek: Blázni umírají nadvakrát (Bonton)
AG Flek: Dohrála hudba (Venkow)
Dagmar Andrtová: Živá voda (Panton)
Dagmar Andrtová (Bonton)
ASPM: V klubu na Petynce 1990 (Bonton)
Bittová & Fajt (Bonton)
Wabi Daněk: Rosa na kolejích (Supraphon)
Ebenové: Malé písně do tmy (Bonton)
Echt!: Hořký pití (Black Point)
Garáž: The Best Of (Globus 1990)
Lesík Hajdovský & Manželé: Jižák (Bonton)
Hradišťan: Byla vojna u Slavkova (Panton)
Hudba Praha (Panton)
Jablkoň: Devátá vlna (Bonton)
Jasná páka/Hudba Praha: Starý pecky a tak dál (Reflex)
Slávek Janoušek: Kdo to zavinil (Panton)
Janota/Havlovi/Konopásek: Mezi vlnami (Bonton)
Václav Koubek: Obrazy (Indies)
Václav Koubek: Šaty šupáka (Indies)
Malá lesní Jablkoň: Bláznivá
Minnesengři:
Nerez: Masopust (Monitor)
Nerez: Na vařený nudli (Monitor)
Nezmaři: 15 let live (Monitor)
Nezmaři: Rozinky (Ji-Ho-Music)
Jakub Noha: Na Prahu (Indies)
Jaromír Nohavica: Darmoděj a další (Monitor)
Karel Plíhal: 1985-1989 (FT Records)
Poutníci: Poutníci (Bonton)
Pražský výběr: Komplet (Bonton)
Psí vojáci: Nechoď sama do tmy (Black Point)
Psí vojáci: Mučivé vzpomínky (Black Point)
Petr Skoumal: Poločas rozpadu (Bonton)
Spirituál kvintet: Antologie (Panton)
Spirituál kvintet: Šibeničky (Panton)
Vlasta Třešňák: Koh-i-noor (Bonton)
Literatura:
Autorský kruh: Excentrici v přízemí (Panton 1989)
Autorský kruh: Od folkloru k folklorismu (ÚLK Strážnice)
Autorský kruh: Sklep, 1971-99 (Pražská scéna 1999)
Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)
Jan Burian: Rychle než to zapomenu (Scéna 1990)
Karel David: Texty (Artforum Brno 1990)
Oldřich Janota: Texty (Artforum Brno 1991)
Ondřej Konrád, Vojtěch Lindaur: Život v tahu aneb Třicet roků rocku (Tvorba 1990)
Vladimír Kouřil: Jazzová sekce v čase a nečase, 1971-87 (Torst 1999)
Karel Kryl: Krylogie (Academia 1994)
Robert Křesťan: Trapeři, Poutníci a Druhá tráva ( Folk & Country 1998)
Josef Prokeš: Nebýt stádem Hamletů (Masarykova univerzita 1993)
Jiří Starý: Tři studie o moderní populární hudbě (Divadelní ústav 1985)
Filip Topol: Národ Psích vojáků (MAŤA 1999)
Josef Vlček: Rock na levém křídle (Jazzová sekce 1983)
Josef Vlček: Rockové směry a styly (Ústav pro kulturně výchovnou činnost 1988)
90.léta
Po 17.listopadu 1989 se změnilo všechno. Především padl jakýkoli státní monopol. Jako houby po dešti vznikly soukromé pořadatelské agentury, celostátní i oblastní televizní a rozhlasové stanice včetně speciálně hudebních (pozoruhodné zvláště Radio Country, Limonádový Joe, rockové Radio 1), časopisy (především Rock & Pop, Folk & Country, Harmonie), hudební a knižní vydavatelství, desítky nahrávacích studií a ještě víc gramodeskových firem.
Během několika let k nám vstoupily největší světové společnosti (EMI, Sony, BMG, Universal, Warner Brothers aj.) a ovládly většinu výroby hudebních nosičů.
Až na pár výjimek v Česku koncertovaly všechny hvězdy světové populární hudby. Jejich nové desky zde vycházejí ve stejný den jako v New Yorku a v Londýně. Koupit nebo objednat lze všechno, jen vědět co.
Diktát ideologie byl nahrazen diktátem trhu. Firmy se vrhají na nové talenty – a bez skrupulí je po prvním prodejním „neúspěchu“ házejí přes palubu. Soukromá rádia hrají to nejžádanější, aby si zvýšila poslechovost a přilákala inzerenty, kteří jsou daleko největším zdrojem příjmů a podmínkou existence soukromých stanic. (Stejně tak časopisů; čtenář se diví, jaký že to je zpěvák na titulní straně a neví, že takový, jehož manažer redakci zaplatí nejvíc.)
Desku může vydat každý – ale kdo se o tom dozví?
Jestliže ale ve stejném tržním systému západního světa vyrostli Beatles, Bob Dylan, Leonard Cohen, Barbra Streisandová nebo U 2, není důvod, proč by to v Česku nemělo být – po určité době – podobné?
A jestliže se úměrně rostoucí nabídce vkus posluchačů atomizuje, neznamená to, že by klesal. Kdo hledá, najde. Víc než kdykoli předtím. I s pomocí nové sdělovací techniky: CD ROM, internetu, minidisků nebo DVD.
Ve zdánlivě nepřeberném množství nových českých disků lze z dlouhodobého pohledu alespoň částečně vystopovat některé zajímavější, silnější a nadějné tendence.
Už dříve prokázané mimořádné talenty v nových možnostech a neomezenou konfrontací se zahraničním publikem ještě zvýrazněly (Andrtová, Bittová, Jablkoň). Pokud se nenechaly svázat dramaturgickým drilem a vyhověly přetlaku svých inspirací, rozvětvily se i jinam: Bittová to zkusila s tanečními Čikori, Jablkoň s prostší, ne však podbízivou písničkovou formou v zeštíhlené Malé lesní jablkoni.
Folk po „ztrátě nepřítele“ neztratil výpovědní schopnost, pouze přeskupil hodnoty. Vrchol zůstal vyhrazen nejmuzikálnějším a nejtvořivějším: v tom jsou hraví Ebenové i Plíhal zajedno s filozofičtějším Nohavicou, který albem Mikymauzoleum překonal sebe sama. Cestou „dovnitř“ se z někdejšího Nerezu vydala i Zuzana Navarová, nevypočitatelný a pokaždé jinak pozoruhodný Lesík Hajdovský, rozevřená a živočišná Pavla Milcová i Jan Spálený, který přitom jaksi mimochodem stvořil i vlastní, originální „nečernošské“ blues.
Do tradičnější podoby blues stačil před svou předčasnou smrtí ještě vložit všechen svůj dylanovský, youngovský a caleovský obdiv Petr Kalandra, s jednodušším, ostravským rhythmandbluesovým důrazem jde v jeho šlépějích Pepa Streichl.
Nikdy předtím u nás nevzniklo tolik výborných rockových textů. U některých to není na první poslech zřejmé: žesťový nápor Už jsme doma je přehluší, u skupiny Mňága a Žďorp jakoby šly zdánlivě proti strojovému rytmickému obveselení. (Proto do jejich autora Petra Fialy lépe nahlédneme na jeho sólovém albu.) Naproti tomu působivost Majerových brzdových tabulek, Vltavy, Pluta nebo Bílé nemoci tkví právě v tom, jak se osobitý hudební jazyk těsně váže ke zpívaným textům.
Výjimečnost projektů Vlasty Redla a Roberta Křesťana vychází z jejich úžasného znepokojujícího zpěváckého napětí, skladatelské invence a smyslu pro celkový tvar včetně výběru spoluhráčů.
Zvláštním způsobem nás zasáhla vlna muzikálů. Hrály se tady už od 50.let, ale teprve po uvedení Bídníků a Jesus Christ Superstar se s nimi roztrhl pytel. Sílící střední vrstvy obyvatel v nich patrně našly svůj druh hudebního divadla, svou operu i operetu. Se vším, co k tomu patří, s hvězdami, reklamními kampaněmi a mnohamiliónovými náklady. Řetězec konkursů dal příležitost stovkám zpěváků a dnes už se dá mluvit například o brněnské muzikálové „škole“, hlavně v souvislosti s muzikály Zdeňka Merty a Stanislava Moši (nejlepší Babylon).
A jako už tolikrát předtím, vedle této „velké“ hudby, mamutích koncertů na stadiónech a televizních supershow, někdy i v protikladu k ní, se daří malým a jemnějším formám. Zatímco retromuzikál Karla Davida Hvězdy na vrbě (s atmosférou 60.let) je jakýmsi mezistupněm k básnickému kabaretu Jiřího Bulise, alba Hm, Jiřího Dědečka, Bittové (Bílé inferno) nebo Františka Černého patří k nejvyhraněnějším pokusům o zhudebnění básníků, od Villona (Černý), Nerudy (Hm) až po Reynka a Skácela (Bittová).
Skácelovské je i bezmála celé album Hradišťanu O slunovratu, dosud nejzazší bod primáše a skladatele Jiřího Pavlici v bezpředsudečné, stále uvolněnější práci s folklorem. Další formy zkoušejí Českomoravská hudební společnost (kombinace rocku s vesnickým i městským folklorem), Točkolotoč (rock a romský folklor) nebo Věra Bílá & Kale, kteří jsou ovšem pevněji vrostlí do tradiční akustické romské hudby. V roce 2000 několikrát koncertovali coby hlavní číslo světových festivalů WOMAD, z nichž jeden se poprvé konal i v Praze. Jím se potvrdil a dále pokročil snad nejdynamičtější žánr dekády, tzv. world music; což je širší, náhradní výraz místo běžnější etnické hudby. Každoroční festivaly této hudby, pořádané na Hradě týdeníkem Respekt, setkávání bubeníků v severomoravské Dolní Lhotě, pravidelné koncerty exotických hudebníků v pražské Akropoli a vydavatelský zájem (specializovaná značka Spirála) vyúsťují do zcela nových skupin. Takoví Zuluville a Čankišou mají daleko nejen k tomu, co u nás bylo před nimi, ale vlastně i sami k sobě: u Zuluville zpívá našinec Wendy Zulu jazykem kmene Zulu, brněnští Čankišou hecují posluchače i sebe vymyšleným jazykem Čanki a nepochybně mají nad world music velký nadhled.
Což nás vrací ze zámoří domů a z konce na začátek.
Doporučené desky:
-123 min.: Shooba Dooba (Intermusic)
Alice: Alice (Popron)
Álom: Romani muzika (Rachot/Béhemot)
Dagmar Andrtová & Radim Hladík: Voliéra (Indies)
Asonance: Live (Asonance)
Zdeněk Merta, Stanislav Moša: Babylon (Popron)
Lucie Bílá: Missariel (Monitor)
Věra Bílá & Kale: Kale kaloré (BMG)
Bílá nemoc: Zloději obálek (Apollo)
Iva Bittová & Vladimír Václavek: Bílé inferno (Indies)
Iva Bittová: Classic (Supraphon)
Jiří Bulis: Tiché písně (Bonton)
Jan Burian: Hodina duchů (Bonton)
Čankišou: Hudba lidu Čanki (FT Records)
František Černý a Povijan: Sto cukrů (Panton)
Českomoravská hudební společnost: Mezi horami (Venkow)
Českomoravská hudební společnost: Čechomor (Venkow)
Jiří Dědeček: Reprezentant lůzy (ZÓNA)
Ebenové: Tichá domácnost (Bonton)
Petr Fiala: Nečum a tleskej, vol.2 (Monitor)
Lesík Hajdovský: Už hoří svíce (Bonton)
Hm: …to by mohlo být zajímavé (Indies)
Hradišťan: O slunovratu (Indies)
Hradišťan: Ozvěny duše (Lotos)
Jan Hrubý: Cesta na severozápad (Mirdovo hudební studio)
Hrubý/Mustill/Prokop/Skoumal: Černý ovce (Boton)
Jablkoň: Baba Aga (B + A)
Jablkoň: Písničky (Bonton)
Oldřich Janota: Sešité (Indies)
Petr Kalandra: Blues Session Vol.1 (Reflex Records)
Petr Kalandra: Blues Session Vol.2
Ida Kelarová: My Home Is Where I Am (Ida Bittova-Kelarova)
Ida Kelarová a hosté (Lotos)
Robert Křesťan a Druhá tráva (Bonton)
Robert Křesťan a Druhá tráva: Pohlednice (Venkow)
Zuzana Lapčíková: Moravské písně milostné (Lotos)
Laura a její tygři: The Best Of (Bonton)
Lucie: Lucie (Tommü)
Majerovy brzdové tabulky: Gabréta (Indies)
Malá lesní jablkoň: Bláznivá (Indies)
Pavla Milcová & Tarzan Pepé (Indies)
Mňága a Žďorp: Made In Valmez (Monitor)
Mňága a Žďorp: Furt rovně! (BMG)
Zuzana Navarová a Iván Gutiérrez: Zelené album (Indies)
Zuzana Navarová: Skleněná vrba (Indies)
Jakub Noha: Kde je ten ráj… (Monitor)
Jaromír Nohavica: Mikymauzoleum (Monitor)
Jaromír Nohavica: Divné století (Monitor)
Písničky divadla Sklep (TV Spectrum)
Karel Plíhal: Takhle nějak to bylo… (FT Records)
Karel Plíhal: Kluziště (Monitor)
Pluto: Tři (Indies)
Vlasta Redl: Každý den jinak (BMG)
Vlasta Redl/AG Flek & Jiří Pavlica/Hradišťan (BMG)
Vlasta Redl: Staré pecky (Monitor)
Sklep: Vykopávky (Bonton)
Petr Skoumal: Jak se loví gorila (Bonton)
Jan Spálený: …až srdce usedá (Lotos)
Jan Spálený: …ještě jednou si vrznout (Bonton)
Pepa Streichl & Truc Blues (FT Records)
Točkolotoč (Panton)
Už jsme doma: Patnáct kapek vody – Best Of (Indies)
Vltava: Marx Engels Beatles (Bonton)
Zuluville: Ovela entabeni (Spirála)
Literatura:
Miroslav Balák, Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (Indies 1998)
Beaty bigbeaty breakbeaty – Průvodce moderní hudbou 90.let (MAŤA 1998)
Ondřej Bezr: Vladimír Mišík, letní rozhovor (Petrov 1999)
Buty (Folk & Country 1996)
Miloš Čermák: Nanebevzetí Karla Kryla (Academia 1997)
Honza Dědek: Lucie – Šrouby do hlavy (HAK 2000)
Tony Ducháček – Garáž/Garage (Maťa 1997)
Ebenové (Folk & Country 1998)
Petr Fiala: Mňága a Žďorp – Výhledově (MAŤA 1999)
Lenka Jaklová: Iva Bittová (Academia 2000)
Vlastimil Marek: Tajné dějiny hudby (Eminent 2000)
Petr Skoumal: …se nezblázni (Argo 1999)
Filip Topol: Národ Psích vojáků (MAŤA 2000)
Poznámky:
- U doporučených alb, vztahujících se k jednotlivým dekádám, není úmyslně uveden rok vydání; často se totiž jedná o nedávné reedice a jejich vročení by konzumenta mohlo zbytečně mást.
- U alb, která byla vydána několikrát, u různých firem značek a v různých letech, kvůli přehlednosti a rychlejšímu hledání zpravidla uvádíme pouze vydání nejčerstvější nebo nejsnáze sehnatelné. Ve vědecké práci by to byl prohřešek, v našem případě však účel (knihovnický) světí prostředky (nevědecké).
- Knihy zvláště doporučené k jedné dekádě mohou mít (menší) vztah i k dekádě jiné, třebaže tam už znovu uvedeny nejsou.
Na závěr přetiskujeme výsledky dvou anket o nejlepší alba. A to přesto, že každá taková anketa je pouze matematickým součtem subjektivních názorů, jejichž hodnotu však matematicky sečíst nelze. (Ledaže bychom připustili, že všichni kritici jsou si svými talenty rovni.) I přes tuto výhradu stojí dvě ankety, vybrané z řady podobných pokusů, za pozornost, protože mají přesné a zajímavé zadání.
Československá deska desek
(Anketa 55 českých a slovenských hudebních publicistů o nejlepší album v letech 1965-90, s vyloučením desek exilových, které by v euforickém roce 1990 zřejmě byly zvýhodněny mimohudebními okolnostmi. Vyzval a zveřejnil Rock & Pop, č.1/1991.)
1.Karel Kryl: Bratříčku, zavírej vrátka (Panton 1969)
2.Pražský výběr (Panton 1988)
3.Flamengo: Kuře v hodinkách (Supraphon 1973)
4.Iva Bittová a Pavel Fajt (Panton 1988)
5.Olympic: Želva (Supraphon 1968)
6.Prúdy: Zvoňte, zvonky (Supraphon 1969)
7.Vladimír Mišík: Etc… (Supraphon 1977)
8.Marta Kubišová: Songy a balady (Supraphon 1969)
9.J.Stivín a R.Dašek: Tandem (Supraphon 1977)
10.Dagmar Andrtová: Živá voda (Panton 1987)
11.Framus Five: Kolej Yesterday (Panton 1985)
12.Hana a Petr Ulrychovi: Nikola Šuhaj loupežník (Panton
1974)
13.Vladimír Merta: I. A II. (Panton 1989)
14.Collegium Musicum: Konvergencie (Opus 1972)
15.Petr Skoumal:… se nezblázni (Panton 1989)
16.C&K Vocal: Generace (Supraphon 1977)
17.Semafor 1959-1969 (Supraphon 1978)
18.Hana Hegerová: Šansony (Supraphon 1966)
19.J.Suchý a J.Šlitr: Kdyby tisíc klarinetů (Supraphon 1965)
20.Jablkoň: Devátá vlna (Panton 1988)
21.Z kopce (Panton 1989)
22.Jaroslav Hutka: Stůj, břízo zelená (Supraphon 1974)
23.J.Vodňanský a P.Skoumal: S úsměvem Donkichota, Hurá na
Bastilu (Supraphon 1968)
24.Rebels: Šípková Růženka (Supraphon 1968)
25.J.Suchý a J.Šlitr: Jonáš a Dr.Matrace (Supraphon 1969)
26.Jiří Stivín: Status Quo Vadis (Supraphon 1987)
27.Vladimír Merta: P.S. (Supraphon 1978)
28.Dežo Ursiny: Modrý vrch (Opus 1981)
29.V penzionu Svět, písně Petra Hapky na slova Michala Horáč-
ka (Supraphon 1988)
30.Šafrán (Supraphon 1989)
Deska desek deváté dekády
(Anketa 43 hudebních publicistů. Vyzval a zveřejnil Rock & Pop, č.6/2000.)
1.Mňága a Žďorp: Made In Valmez (N.A.R.1991, Monitor 1993)
2.Vltava: Marx Engels Beatles (Bonton 1998)
3.Petr Skoumal: Poločas rozpadu (Bonton 1990)
4.Iva Bittová, Vladimír Václavek: Bílé inferno (Indies 1997)
5.Jaromír Nohavica: Divné století (Monitor 1997)
6.Vladimír Mišík & Etc…: Nůž na hrdle (Bonton 1999)
7.Jaromír Nohavica: Mikymauzoleum (Monitor 1993)
8.Vlasta Třešňák: Zeměměřič (Bonton 1997)
9.Lucie: Černý kočky, mokrý žáby (B&M 1994)
10.Jan Sahara Hedl: Tajnej svatej (Monitor 1994)
11.Jiří Pavlica & Hradišťan: O slunovratu (Indies 1999)
12.Už jsme doma: Hollywood (BMG 1993)
13.Echt!: Hořký pití (Black Point 1997)
14.Lucie: Lucie (Tommü 1990)
15.Buty: Ppoommaalluu (BMG 1994)
16.Jiří Bulis: Tiché písně (Bonton 1998)
17.Kabát: Děvky ty to znaj (Monitor 1993)
18.Tři sestry: Na kovárně to je nářez (Monitor 1990)
19.Hudba Praha: Maelström (Monitor 1993)
20.Ohm Square: Ohmophonica (Ne 1997
21.Tichá dohoda: Underpop (Bonton 1992)
22.Načeva: Nebe je rudý (Bonton 1996)
23.Petr Skoumal: Březen (Indies 1999)
24.-26.Plastic People Of The Universe: Egon Bondy Happy He-
arts Club Banned (Globus 1992)
Alice: Alice (Popron 1995)
Arakain: Thrash The Trash (Supraphon 1990)
|
Nejčtenější články